Pěkně se to rýsuje...

Nechci to zakřiknout, ale poslední dobou mám fakt vcelku šťastné období. Sice padly dvě akce, na které jsem se hodně těšila, ale nemá cenu je zbytečně dlouho oplakávat, však budou další. Pátek třináctého pro měl byl den vyloženě pozitivní, po pracovní stránce, a v tomhle týdnu se začínají rýsovat plány 2012 a já myslím, že budou na jedničku.
V únoru, což je za chvilku, vyrážíme na Brodway on Ice. Tyhle lední revue miluju. Poslední Popleka, kterou jsme navštívili, byla tak boží, že jsem řvala hned u první písničky. :D Na Velikonoce byl v plánu Londýn. Teď to vypadá spíš na začátek května, na což si pořád nemůžu zvyknout, protože jsem se tak nějak na ty Velikonoce už připravila. Na druhou stranu budeme moct letět z Brna a taky to bude o den dýl na sightseeing. Co mi trochu vadí je fakt, že tu ten květen bude zase strašně rychle a to už je zase málem půl roku 2012 pryč. Co už... Hrozně se těším. V červenci pak přijde na řadu koncert Bruce Springsteena v Praze a to bude zaručeně megaakce. Toho se snad při své natěšenosti ani nedočkám.
Pokud vyjde všechno tak, jak bysme rádi, projedeme se v červenci nebo srpnu i po Provence, to v rámci letní dovolené. Bude to sice bez ségry, což mě mrzí, protože loňská dovolená se neskutečně vydařila, ale to je zase jedna z věcí, které musím skousnout. Během "letních prázdnin" bych pak chtěla stihnout podniknout něco i společně s ní, i kdyby to měla být jen chata nebo nějaký rybník.
A co se týče podzimu, vyslovil taťulda smělý nápad zavítat do Říma. Nechápu, kde k tomu došel (nikdy ho to tam totiž netáhlo), jenže to ke své smůle vyslovil přede mnou a já jakožto "italofil" si tuhle nevinou poznámku rozhodně hodlám zapamatovat a začít ho s tím v létě otravovat. Cestování bych si tudíž mohla užít dosytosti, a to mi nadmíru vyhovuje.
Kromě toho mám také "kinoplány". V nejbližší době s maminou na The Girl with the Dragon Tattoo, protože máme rády švédskou verzi a i když já Craiga fakt nesnáším, jsem na to zvědavá. Jestli to Američani jako obvykle zprasili nebo se na to bude dát dívat. K tomu bych ráda viděla i Perfect Sense a následně Haywire, důvod zřejmý. Nesmím opomenout mého drahého Tima (Burton - Elfman - Depp, to bude vždycky vražedně sexy kombinace). U posledních tří netuším, jestli se mi na ně podaří někoho vytáhnout, nebo od nich budu muset upustit, či je potupně absolvovat sama. Když už jsem u těch filmů, sjela jsem si v posledních dnech doma celou Matrix trilogy a musím říct, že by stálo za to minimálně Matrix Reloaded uvést do kin ve 3D. No, třeba to někoho napadne.
Přes filmy se dostávám i ke knížkám. Jsem v hrozné skluzu a děsně mě to štve, přestože s tím neumím nic dělat. Ať na to myslím sebevíc, stejně pravidelně ve všední dny padnu do postele a nepřečtu ani řádku. Po Thorn Birds dočítám další knížku od stejné autorky, tentokrát detektivku, načež mi v polici zůstává nová knížka od Robertsové na odreagování, plus Lolita, Velká ryba od Daniela Wallace (protože miluju filmovou podobu), Nouzový východ od Richarda Yatese (také kvůli filmu), jedna tenká knížka od pana prezidenta Klause (tu snad slupnu brzy) a nakonec ještě Šifra mistra Leonarda, kterou jsem dostala od ségry k narozkám, rozečetla ji na dovolené a po návratu domů odložila, protože už nebyl čas. A k tomu tu mám ještě pár oddechových z žánru červené knihovny. Jo a abych nezapomněla, mám tu navíc Angeli e demoni, tzn. Andělé a démoni v italštině, kteří tu taky brzy zapadnou prachem, protože nemám čas v italštině pokračovat a všechno dříve naučené jsem úspěšně zapomněla. Aby toho nebylo málo, mým úmyslem nadále zůstává přečíst si trilogii Milénium od Stiega Larssona. Spíš se to na mě tudíž sesype, než že to zvládnu přelouskat. Přitom tak moc bych chtěla přečíst každou z  nich.
Tak jako tak se letos nejspíš moc nudit nebudu. Doufám, že už brzy si někde zaplesám, abych se trochu vybouřila, potřebuju to už jako sůl. Pak se budu těšit na všechno, co mě letos čeká. A protože je tenhle příspěvek už jaksi dlouhej, právě teď ho končím. Raději si poslechněte toho Bruce Springsteena, pokud je libo, když už tu o něm byla řeč. :)

Bruce Springsteen - Working on A Dream

Vánočněnovoroční

Tenhle příspěvek měl původně vzniknout už před Vánocemi, ale protože jako obvykle nebyl čas, píšu ho až teď. A kam se poděla moje předsevzetí psát pravidelně? Jednoduše... nedá se to. Jelikož vím, že ke konci roku zase nebudu stíhat nebo prostě nebudu mít náladu cokoliv smolit, pojmu to asi jako takový vánočněnovoroční příspěvek.
Přát všem krásné Vánoce, to by bylo s křížkem po funuse, ale i to mezisvátkové období by mohlo (nebo spíš mělo) být šťastné a veselé. Já si letošní Vánoce moc užila. Nepadla na mě žádná vánoční atmosféra, to až asi tak dva týdny před Vánocemi, když jsem do sebe hustila doma i v autě koledy a dokupovala vánoční dárky. Počasí mě štvalo a štve. U nás v práci dokonce zazněl názor, že už začíná jaro. Ať začíná, jsem pro, jen aspoň ten jeden týden mohlo nasněžit... Jako každoročně nic. No, i když počasí tomu nepřálo, vypadla jsem ve čtvrtek z práce a těšila se na svátky. Krásně jsme nazdobili stromeček, já si pak udělala vlastní u sebe v pokoji, pobalila dárky, pochutnala si na večeři a vychutnala jeden z nejhezčích večerů v roce. Ježíšek mě má přečtenou, protože mi nadělil hodně DVD a knížek (které netuším, kdy budu číst!!). Navíc i dárky ode mě udělaly radost, takže večer bez chyby. Teď si budu užívat dovolenou, než přijde leden (nekonečný) a zase celý pracovní rok přede mnou.
Když vezmu rok 2011, utekl až neuvěřitelně rychle. Počítala jsem ho den za dnem a najednou je pryč celý rok. Budu si z něj pamatovat dobré i špatné (na pár věcí se bohužel zapomenout nedá).V příštím roce bych raději jen to dobré, jenže vím, že takhle to v životě nefunguje. I tak se na něj těším. Na velikonoční cestu do Londýna, kterou plánujeme a kde jsem ještě nikdy nebyla, na koncert, na olympiádu, na všechno, co zase podnikneme se ségrou, na to, co třeba ještě přijde a zatím o tom nevím, zkrátka na všechno, co si pro mě nachystal. A doufám, že 21. 12. 2012 nenastane ten dlouho očekávaný konec světa, byla by to škoda. Pokud si mám dát nějaké předsevzetí, pak ať dosmolím tu spoustu věcí, které jsem načala a mám v úmyslu v nejbližší době dokončit.
Původně jsem měla v úmyslu hodit na závěr něco vánočního nebo aspoň novoročního, ale upouštím od toho. Místo toho volím Simona s Garfunklem. Přesně tohle live vystoupení jsem viděla tak před měsícem v televizi a chytli mě chlapi za srdce. To byla doba, kdy zpívali ti, kteří to opravdu uměli a tahle písnička je nádherná, i když to Garfunklovi už moc nezpívá. Pořád mi při ní běhá mráz po zádech a navíc bych každému přála mít nablízku takového člověka, o němž je právě tahle písnička.
Takže si ty poslední dny letošního roku užijte, jak nejlépe dovedete a já všem přeji, aby ten příští rok byl ještě lepší.

Simon & Garfunkel - Bridge Over Troubled Water

První sníh

Ve úterý jsem cestou do práce potkala první sníh. Vím, že někde jinde už nejspíš nasněžilo, ale já tuhle zimu ještě sníh neviděla, až tenhle týden. Což potvrzuje, že zima definitivně přichází, ačkoliv teploty tomu moc neodpovídají. Furt se to točí kolem nuly, a to je vůbec nejhorší varianta, při které se na silnici tvoří klouzačka. Někteří pak musí dřív vstávat, protože jedou do práce jak posraní a cesta jim díky tomu trvá mnohem dýl (kvůli práci se přece nezabiju, no ne?). A vstávání v zimě, když je (logicky) zima a navíc ta hnusná tma, je fakt opruz. Nedej bože, když si ještě někdo z vaší rodiny vezme dovolenou, ale i přesto vstane brzo stejně jako vy, aby si uvařil čaj a pak se s úsměvem vracel do teplé postele a ještě na vás křičel: "Čest práci!" K pomilování...
Měsíc do Vánoc a já mám teprve slabou polovinu dárků. A protože už nějakou dobu jezdím do práce autem, necourám se přes centrum Brna, tzn. ani kolem obchodů. O víkendu se mi tam pro změnu zase nechce, takže mě docela stresuje, kdy ten zbytek dokoupím. Hlavně jeden dárek, který v centru neseženu, takže budu muset tramvají! Ne, dělám si srandu, zase tak moc jsem ještě nezpohodlněla. Párkrát za rok tu tramvaj přežiju, i když pravda... nechce se mi tam. Jsem tak nějak líná od přírody.
Co mě těší je fakt, že se mi konečně daří snižovat hromádku rozečtených knížek, kterou jsem se rozhodla zlikvidovat předtím, než začnu číst něco novýho. Takhle by se mi totiž kupila do nekonečna. Takže jsem KONEČNĚ dočetla Ptáky v trní, kteří byli vynikající (nehledě na to, že jsem se jimi "prokousávala" snad rok) a teď se snažím sjet všechny díly televizního zpracování, abych dala dohromady nějaké srovnání. To ale... nestíhám, jak jinak. Ale jednou (snad brzy), se k tomu určitě dopracuju. Mám tu totiž těch rozepsaných věcí trochu víc.
Tradiční hudební vložka: Opakuju se, ale asi už jsem zmiňovala, že miluju Bruce Springsteena a tahle písnička (i ten klip), mě v posledních dnech hodně válcuje. Well, it's saturday night... a napravo vlééévo, se kolébáme...

Bruce Springsteen - Tougher Than The Rest

Je radost dělat si radost

To jsem si zase dala na čas... Je fakt děsně na pytel, jak si člověk často uvědomí, jak moc mu na někom záleželo až ve chvíli, kdy ten člověk není. Na mě to momentálně dolehlo se smrtí Honzy Marka. Pořád jakoby to bylo stejně živý. Jo, asi to časem bude lepší, ale vím, že potom přijde třeba mistrovství světa a zase to bude to samé (vždyť stačil jen souboj MUxVUT). Nedokážu si představit, že už ho neuvidím na ledě s patnáctkou na zádech a nebudu mu fandit. Byl to spolu s Tomášem Plekancem můj nejoblíbenější hráč a když si k tomu přidám, jak moc byl mladej, talentovanej a k tomu skromnej, navíc měl dvouměsíčního syna... nemůžu to pustit z hlavy. Doufám, že je ti tam někde nahoře dobře...

Ale raději k pozitivnějším věcem. Výše zmíněný hokejový souboj univerzit neměl chybu. Atmosféra byla dokonalá a jediná chyba na kráse byla prohra Masaryčky. Ale zase si to hráči VUT zasloužili, opravdu byli lepší. A já se po delší době zase jednou bavila. Té zábavy si totiž teď moc nedopřávám, spíš se obklopuju hezkými věcmi.

Už hrozně dlouho jsem si chtěla koupit do pokoje nové hodiny. Ty staré byly totiž hodně infantilní, ale když jsem dělala celkovou generálku, malovalo se a kupoval nový nábytek, hodiny se tak nějak ponechaly stranou. Původně jsem myslela, že seženu nějaký pěkný v Ikey, ale tam jsem si nevybrala. Pak mě naštěstí praštily náhodou do očí jedny "rufusní" v OBI. Láska na první pohled a navíc měli úplně poslední. Sice by se mi víc hodily na tu červenou stěnu než na bílou, ale to už nějak přežiju, na červené si totiž vévodí Eiffelka z Paříže a zebra z Ikey. :)

Dres jsem po dlouhém pátrání vyhrabala na internetu a pořídila si ho jako vzpomínku. Dávno jsem si chtěla nějaký koupit, tak teď konečně jeden mám a je pro mě z jistých důvodů o to cennější... A abych ten výčet dokončila, překvapivě úspěšná pro mě byla i dnešní návštěva Vaňkovky. Ani jsem nic kupovat nechtěla, když mě upoutal nádherný kabát. Trochu "mastný", pravda, ale proč si tu radost neudělat, když už se člověk od pondělka do pátku dře v práci a na účtě se mu ty peníze jedině znehodnotí. Takže už i fialový kabátek má místo v mé skříni (áách, dlouho jsem si podobně pestrý přála...). 

Jinak zimní pneumatiky, které byly nutností, mezi radosti nepočítám. Teď hodlám nějakou dobu šetřit, než se konečně rozhodnu, jaký koupit noťas. A pak už budu přidávat do kasičky na příští Velikonoce, kdy se s mámou chystám poprvé do Londýna. Doufám, že to vyjde, protože se už teď nemůžu dočkat. Peníze sice občas mizí hodně rychle, ale radost, kterou člověku některé maličkosti udělají, by se jimi ani zaplatit nedala nebo má několikanásobně vyšší cenu, než kdejaká věc stojí.

Abych nerušila tradici, přidávám na závěr Tomáše Kluse. Ten kluk mi začíná pěkně lézt pod kůži, je dobrý. Tuhle písničku mi stačilo slyšet jednou, abych se v ní okamžitě našla, protože už jsem vzdala snahu stát se normální a prostě navždy zůstanu cvokem.

Tomáš Klus - Nina

Sabotuju

Sabotuju celý podzim a proto jsem si sem místo původně zamýšleného podzimního "aranžmá" dala tohle bláznivě barevné. A doufám, že ani trochu ošklivě podzimní není! Jediné štěstí je, že tohle krásné babí léto podzimu stále odolává, i když ráno je tma a mlha, přes den se vždycky krásně vyčasí. Ještě pořád nejezdím po tmě do práce i z práce, zatím "jen" do práce. I tak bych tohle období nejraději přeskočila a měla tu zase jaro. Pokud ne jaro, ať je tu aspoň ta zima, krásná, bílá a zasněžená (a pak se vsaďte, jak budu nadávat, že se ve sněhu a námraze nedá jezdit autem).
Měla bych sabotovat i vlastní nerozhodnost. Rozhoduju se totiž, jestli jít do koupi nového notebooku nebo ne. Faktem je, že ten starý už v podstatě dosloužil, protože se nedá otevřít bez skřípění a toho, aby se mi odklopila s vrchním dílem i skoro celá klávesnice. Navíc je zastaralý i co se týče softwaru a můj drahý bratr mě neustále okřikuje, ať ho rozšlapu a konečně si pořídím nový (Copak ho můžu rozdupat, když to byl můj první notebook a prožil se mnou celou vysokou?!). Pořád nevím... Pro můj rozpočet je to významná investice a to musím v nejbližší době počítat i s jinými např. do auta. Pak tu budou Vánoce... Jednoduše pořád je něco. K tomu mám na svůj drahý budoucí noťásek typicky ženské nároky a tudíž se mi nelíbí jen tak nějaký. Takže si budu muset buď připlatit a mít přesně to, co chci, nebo trochu ušetřit a současně se v nárocích uskromnit. A teď babo raď!!
V pátek to bude rok, co jsem vstoupila do pracovního procesu. Měla bych to nějak oslavit a nejspíš taky děkovat bohu (nebo jakékoliv jiné vyšší síle), že jsem ulovila tak dobré místo, jaké jsem ulovila. Je to rok a já jsem pořád spokojená. A protože poslední dny potřebuju občas fakt pořádně proplesknout (k tomu ten svátek), vzala jsem si dovolenou a oslavím rok v práci tím, že vůbec do práce nepůjdu. Ať už je to jakkoliv nevhodné.
Dnešek, zítřek i celý víkend si vyhrazuji na lenošení, tiché proklínání dělníků pracujících na nové fasádě našeho domu, kteří mě i o dovolené budí v sedm ráno (ale zato to máme fakt krásný), "investiční" rozhodování a taky částečné proklínání a usměrňování sebe sama do doby, než opět nastoupím do práce.

Annie Lennox - No More I Love Yous

Dneska je prima den

Vážně, dneska je tak nějak prima den. I když mi po událostech minulého týdne pořád není dobře. Uvědomila jsem si, že je to letos deset let, co jsem ukončila základní školu. Vzpomínám si na 11. září, když jsem přišla domů a sledovala v televizi, co se děje v NY, právě jsem čerstvě nastoupila na Obchodní akademii a druhý den jsme ony teroristické útoky probírali v hodině angličtiny. A tenhle moment mi uvízl v paměti. Nemůžu věřit, že uteklo deset let.
Navíc to bude za chvilku rok, co jsem začala pracovat, další významný milník mého života. Někdy mám chuť vrátit se do školních lavic a jindy jsem zase vděčná, že mám všechny zkoušky, státnice i ostatní, co s tím souviselo, dávno za sebou. To hlavně ve chvílích, kdy mluvím s lidmi, kteří to za sebou ještě nemají.
Začíná podzim, blíží se Vánoce (už zase) a já se snažím nic si z toho nedělat, protože mi máma pořád dokola opakuje, že je zapotřebí užívat si každého dne. Víte proč? Protože život se skládá nejvíc z těch obyčejných dní, který já označuju za nudný nebo pracovní, těšíc se na pátek a víkend, nebo na jiné dny, kdy mám něco naplánovaný. Ono to potom opravdu šíleně utíká... Výjimečných dnů je jako šafránu, navíc se mi skoro denně potvrdí, že prima je to i v práci, kde jsou taky lidé, kteří dokážou vykouzlit úsměv na tváři a někteří i trochu víc.
Snažím se samu sebe dokopat zpátky ke psaní. Nechápu, čím to je, ale největší chuť psát mám vždycky, když sedím v autě. Tam to samozřejmě nejde, tudíž si po cestě dělám plány, jak pár řádků napíšu v práci ve chvilkách volna, které pak stejně samozřejmě nepřijdou a já se zase cestou domů těším na psaní doma. Tam dělám milion jiných věcí, přejde večer, jde se spát a ráno se to celé zase opakuje. S tím, že si vyčítám, že jsem zase nic nenapsala. Z tohohle zatraceného bludného kruhu se musím dostat, jen kdyby to nešlo tak těžko.
A co myslíte? Nebylo to dneska zase přesně tak?

Markéta Konvičková - Cizí světy

Je mi smutno...

Tak jsem si dneska ještě cestou domů plánovala, jak napíšu napůl zlostný příspěvek ohledně začátku podzimu. Pak jsem ale doma otevřela internet a přečetla si zprávu o úmrtí členů ruského hokejového týmu, mezi které patřili i tři naši hráči a nějaký pitomý podzim byl okamžitě zapomenut. A je mi šíleně smutno... Za každého z těch mladých lidí, za Karla Rachůnka, Josefa Vašíčka a Jana Marka, který pro mě už napořád zůstane "mým rozparovačem" a jedním z mých nejoblíbenějších hráčů. Doteď tomu nevěřím, klepou se mi ruce, když tohle píšu, a dnešek asi nebude posledním dnem, kdy to obrečím. Stejně jako jsem už obrečela tolik mladých lidí, kteří tak nespravedlivě odešli. Jen mi pořád vrtá hlavou jediná otázka, proč se tyhle věci dějí...

Díky bohu za psaní

Už jste někdy zkoušeli psát příběh o někom, koho znáte v reálném životě? Příběh o tom, co byste si přáli, aby se stalo, ale s největší pravděpodobností se to nikdy nestane? A dělali jste to hlavně pro spokojenost vlastní duše a uspokojení nesnesitelné touhy ke psaní tohohle příběhu s tím, že to stejně nikdy nikdo číst nebude?
Tak já se do toho právě pustila a zjistila jsem, že už se pak vůbec nedá na toho člověka dívat stejně jako předtím. Nebo aspoň v mém případě, a to stačilo napsat pár vět. Najednou všechno, co bych jinak brala docela normálně a ani se nad tím nepozastavila, beru moc vážně a domýšlím si spoustu hovadin, které s tím ve skutečnosti vůbec nesouvisely. A ty si pak samozřejmě ihned poznamenám, abych je použila do svého příběhu. A potom přemýšlím, jestli je to normální, jestli třeba nejsem úplně na hlavu. Jistě vím, že normální nejsem, to už dávno, ale že bych byla úplně cvok...? Nejlepší na tom je, že všechny tyhle zmatky zavinil někdo úplně jiný, o koho vlastně vůbec nejde. Není totiž nad to, když vás někdo vyhecuje pár naprosto nevinnými, zato dobře mířenými slovy. Za poslední týden se tak stalo hned několik věcí, u kterých mě trklo: Aha, tohle by mohla být dobrá scéna! Ovšem vygradovaná mojí nezměrnou fantazií a ulítlými tužbami...
Trochu jsem si v souvislosti s tím vzpomněla na The Sims, kde jsem si taky vytvářela imaginární rodinky a jejich životy. Tam jsem, na rozdíl od psaní, často využívala skutečných lidí ze svého okolí. A vůbec jsem s tím pak neměla v reálném životě takové "problémy". Logicky jsem tím taky dostala chuť zase si "zapařit" simíky, jenže je nemám nainstalovaný a jsem (jako obvykle) příliš líná to udělat. Stejně pokud bych se k tomu už dokopala, nebudu mít čas hrát, takže o co jde. :D
Díky výše popsanému jsem teď trochu mimo a doufám, že moje okolí to příliš nepostřehlo. Především někteří... Na druhou stranu mi psaní jako obvykle hrozně pomáhá a je to vlastně nakonec fajn. Jen si tak říkám, jak by asi "nedobrovolně zúčastnění" reagovali, kdyby věděli... Možná by to byla docela sranda. Každopádně jak už jsem řekla, zatím je to s úmyslem, že tuhle story nikdy nikdo číst nebude. Ale protože "nikdy" se říkat nemá, jen bůh ví, jak to nakonec dopadne.

Jana Kirschner - Keby si bol môj

Tento způsob léta...

...zdá se mi poněkud nešťastným, aneb díky bohu za Turecko, kde jsem aspoň nějaké to léto zažila. Takže vážení, tohle měl být report o dovolené, ze které jsem se vrátila 26. července a dosud se nedokopala ho sepsat. Teď už to tak trochu ztrácí na významu. I přesto si to nemůžu odpustit a musím vám říct, že dovolená byla naprosto dokonalá. Koneckonců když jdete po příjezdu do hotelu s kufry ke svému pokoji, a hned za rohem vás místní "partyboy" sjede pohledem od hlavy až k patě, načež prohodí: "Oh... Welcome!", kdo by nebyl hned od začátku pozitivně naladěný. :D Trochu na tom má možná podíl fakt, že je to první rok, co pracuju a tak jsem si ji tak nějak víc užila. Ale určitě se na tom lvím kusem podílí skvělá společnost (nejen moje drahá spolubydlící, i když ta především) a skvělé místo. Už teď vím, že pokud budu mít možnost, ráda bych ještě někdy Turecko navštívila. Fakt tam bylo nádherně, strašný vedro a moc příjemní lidé. Pokud by měl někdo zájem, tak fotky jsou zde. Teď mám bohužel dost problém znovu si navyknout na "normální" režim. Hrozně se mi každý den nechce do práce, je mi tu strašná zima a stýská se mi po těch bezstarostných dnech a pohodě. Jsem prostě poslední dny nějak silně naměkko... Navíc jsem měla narozeniny, tzn. jsem zase o rok starší a to vždycky přemýšlím o životě a o tom, co jsem promeškala, připadám si stará. A koukám, že raději tenhle příspěvek o ničem utnu, protože by byl ještě nakonec depresivní, což nebyl účel. Abych neporušila tradici, mám tu jednu písničku, kterou budu mít navěky spojenou s Tureckem. Slýchávala jsem ji často v autobuse v rádiu, ale hlavně nám ji hráli na výletu lodí, kde jsem si ji definitivně zamilovala. (Kruci, jak já bych šla někam tančit!)

Snoop Dogg - Sweat (David Guetta Remix)

Mučení, nákupy a vaření

Úspěšně jsem absolvovala návštěvu kosmetičky. Chvílemi šlo o život (ne, přeháním), ale přežila jsem to. A pokud si ještě do dovolené najde čas, nechám si zmučit i nohy, abych se o ně na dovolené nemusela starat. Teď zatím přemýšlím, jestli tyhle návštěvy začít uskutečňovat pravidelně nebo ne... Taky jsem zjistila, že cestování na plyn se nakonec asi opravu vyplatí. Chvíli to tak nevypadalo, ale až vezmu v potaz delší časové období, bude to vycházet. To byly pozitivní zprávy.
K těm negativním můžu zařadit pondělní nákupy, při kterých jsem zjistila, že absolutně není možný sehnat na mě plavky. Ty hezký se asi vyrábí jen pro popelky (tzn. mnohem drobnější postavy, než je ta moje). V potu tváře jsem nakonec jedny sehnala, ale otrávilo mě to natolik, že už jsem si ani nekoupila boty a místo návštěvy drogerie (kterou tak budu muset absolvovat v náhradním termínu) jsem nasedla do auta a jela domů. Tak moc neúspěšný nakupování mě nepotkalo dlouho...
Od soboty je ze mě pravá hospodyňka. Naši odfrčeli na dovolenou a na mě padla starost o bráchy (vlastně o bráchu, jak by mě hned kdosi opravil, protože mám jen jednoho). Ani sama nevím, kde se to ve mně vzalo, ale denně kuchtím obědy jak o život a dokonce jsem upekla perník. Otázka je, jak by to vypadalo dlouhodobě, asi by mě to bavit přestalo. :D Ale včera jsem si tak říkala, že i přes všechny tyhle povinnosti bych nikdy nechtěla být chlapem. Asi bych život měla o dost jednodušší, i tak... ne.
Docela aktivně teď žije moje hudební já. Jednak jsem naštvaná na Gigiho, který slíbil na konci června nové album a k ničemu se nemá, tudíž se opět potvrdilo - tomuhle chlapovi (Italům obzvlášť), prostě nic nevěřit. Tím zemřela moje naděje dočkat se alba před odjezdem na dovču. Ale! Mika na twitteru informoval o novém songu Elle Me Dit a nezapomněl dodat, že pracuje na novém albu, které snad bude příští rok. Jemu zatím věřím, hrozně mě potěšil. Pokud bude tak skvělé jako první dvě, rozhodně je na co se těšit. Už to Elle Me Dit zní dokonale. A kdyby to album bylo celé ve francouzštině, ani bych se nezlobila.

Mika - Elle Me Dit (co jiného že...)

Svět se zbláznil

Tak jsem přemýšlela, o čem dneska psát, když v tom mě dorazil článek na seznamu. "Daniel Craig se tajně oženil." Zvědavá, která si asi tohohle dle mého názoru hodně nepěkného chlapa ulovila, si článek rozkliknu a málem mi zaskočilo. Rachel Weisz! Proboha, kam dala oči? On teda ani ten Darren Aronofsky nebyl kdovíjaký fešák, aspoň vypadal sympaticky, ale tohle...? Ne, vážně... vysvětlete mi někdo konečně, co je na tom chlapovi tak přitažlivého? Tak, že ho obsadili do role Jamese Bonda a ještě dokázal ulovit takovou kost, jakou je Rachel Weisz, navíc ho milují miliony žen na světě. Muskulaturu má, to se mu musí nechat, ale jinak? Pusu má jak kačer, uhrančivý pohled veškerý žádný a navíc mi přijde, že má spíš rád stejné pohlaví než to opačné. Možná je taky dobrý herec, to nevím, protože filmy s ním nevyhledávám. Ale tuhle záhadu bych vážně chtěla jednou rozluštit, než umřu.
Pryč od Craiga... Minulý týden jsem si nechala předělat auto na plyn a teď mě čeká několik týdnů počítání, jestli se mi to vyplatí. Přestavba samozřejmě nebyla zadarmo, navíc jsem celý den trnula, jestli se s autem ještě shledám, protože majitel servisu vypadal nadmíru podezřele. Už jsem nás viděla ve zprávách, kterak jsme nalítli podvodníkovi. Naštěstí ne a autíčko i jezdí, takže jsem pánovi trochu křivdila. Teď ještě dočkat se kýžené finanční úspory.
Do dovolené zbývají tři týdny... Vyzvedla jsem si sluneční brýle a příští týden mě snad čekají nákupy posledních nezbytností. Je toho docela dost, ale nakupování mi nikdy větší problémy nedělalo. Začíná mě přepadat cestovní horečka. Závěrem dávám Aleše Hámu a jeho "hitovku" Na chalupě. Pořád ji hrají na Frekvenci 1, kterou poslouchám v práci, a je tak nějak vtíravá, že se mi začala líbit. :)

Přípravy v plném proudu

Další týden života v čudu. No co, s tím nic dělat nemůžu a tak aspoň myslím na svoji budoucnost. A to nejen z hlediska finančního. Nečekala bych, že se v téhle oblasti o mě někdo bude prát, ale už to tak vypadá. Takže mám zítra odpoledne namířeno do banky a jsem fakt hodně zvědavá, na co mě budou chtít nachytat. Ať to bude cokoliv, nesmím se nechat za žádnou cenu. Protože jsem těch pár dní nebádala na netu po tom nejlepším jen proto, abych to teď zabalila kvůli něčemu jinému. Kromě toho jsem se taky poprvé v životě objednala na kosmetiku. Pevně doufám, že to přežiju bez úhony a že aspoň na tu dovolenou pak budu vypadat k světu. Třeba se mi to zalíbí a zajdu častěji. Tím jsem odbyla dvě věci, které jsem měla v plánu do dovolené.
Kromě toho jsem si v sobotu vyrazila do optiky pro sluneční brýle, které taky budu u moře nutně potřebovat. Protože jsem ale slepá, není to jednoduchá ani levná záležitost. Nakonec mě tahle sranda bude stát přes tři a půl tisíce, což sice není málo, ale čekala jsem to i horší, takže spokojenost. Z avonu jsem objednala zásobu sprcháčů, šamponů, opalovacích a poopalovacích gelů, tělových krémů a teď už mi chybí jen doplnit garderobu. A co je ještě pozitivní, zase jsme se v pondělí vrátili se ségrou v psaní k našim dvou láskám, které asi nikdy v životě neopustíme, i když jsme o nich napsaly už tisíce stran, doslova. Ale pořád to stojí za to!
Byl to teda vlastně moc úspěšný týden. Jen ve čtvrtek mě naštvali odboráři, kteří machrovali celý týden se stávkou, jež ochromí celou republiku. No, ochromila maximálně Prahu, ani to vlastně ne, a já se táhla autem x pr..lama, jen abych se vyhnula zácpě v Brně. Při zjištění, že tam žádná není, jsem málem vyletěla z kůže. Cestou domů už jsem podobnou chybu neudělala. Zastávám prostě názor, že když o něčem takovou dobu kecám, tak to pak udělám pořádně!
Na závěr Bruce Springsteen, kterého miluju a Hungry Hurt, které má každý z nás.

Výzva

Jelikož se mi času a chuti moc nedostává, zase tady na to kašlu. Tudíž jsem se rozhodla, že se pokusím přidat každý týden takový malý souhrn všeho, co se za ten týden událo. A protože jsem hudební maniak, zakončím to songem, který mě právě "ovládá" nebo se z nějakého důvodu hodí. Chtěla jsem s tím začít už před třemi týdny, takže mám hned ze začátku skluz, ale to neva. Teď se budu snažit to dodržet.
Tři týdny... Poslední víkend v květnu jsem strávila u své drahé sestřičky a i když byl slejvák, který nám naprosto zrušil plán výletu do zoo, byl ten víkend super a užily jsme si ho. Ne v zoo, ale v kině. Zkrátka jsme si udělaly filmový maraton. Měla jsem i v plánu o těch filmech napsat, ale tenhle závazek rovnou ruším. Takže aspoň ve zkratce.

• Rio - Moc dobrý film, skvělá zábava, krásně barevný a krásný Rio, animáky zkrátka většinou fakt nezklamou.
• Pirates of the Caribbean: On Stranger Tides - Piráti nikdy nebyli mým oblíbeným filmem, vlastně jsem viděla jen první díl a protože mě moc nebavil, o další jsem se ani nezajímala. Tenhle byl 3D a Johnny Depp spolu s Geoffrey Rushem to zachraňovali (Penélope Cruz naopak kazila). Ale bylo to vcelku dobré. Zasmála jsem se, nenudila a některé pasáže byly dokonce moc dobré. Jestli to ale někdy dám znovu, těžko říct...
• Autopohádky - Je vám víc než deset let? Nechoďte na to. :D Nebýt toho, že lístek stál dvacet korun, asi potom mlátím hlavou o zeď. Kromě pár vtipných momentů naprostá slátanina, jen ty děti to asi může opravdu bavit.
• Sečteno podtrženo: Rio z téhle trojky jasně vede.
  

Prioritou následujícího prvního červnového týdne bylo jednoznačně moje auto. Obzvláště šťastným den se pak stal pátek 3. června, kdy jsme ho jeli vyzvednout. Šťastná vlastně byla i středa předtím, protože to se jedna osoba rozhodla tohle auto prodat a jelikož táta dostal ještě za tepla info, ten samý den jsme ho vyzkoušeli a bylo rozhodnuto. Tím skončilo moje vstávání ve 4:20 a od pondělka se válím v posteli až do 5:41, když se mi fakt hodně nechce z pelechu.
V sobotu jsme hned auto projeli a vyrazili na výstaviště na autosalon. Na tyhle auta sice asi nikdy mít nebudu, ale pokoukání je to vždycky krásný. A poslední dny žiju převážně tím, jak hrozně moc se blíží dovolená. Plánovaly jsme ji v prosinci, objednávaly začátkem roku a najednou je tu červen... Caparti budou mít prázdniny a já se mimochodem opět na výletě s mámou a "jejími dětmi" přesvědčila, že učitelkou bych fakt být nemohla. Ty dva měsíce volna za ty nervy nestojí.
A abych to zakončila stylově, vybrala jsem nový singl od Chinaski - Duše z gumy. Proto, že mám nové auto, že je to titulní píseň k Autopohádkám, na kterých jsme se ségrou byly v kině, a že jsem si ji zamilovala dávno předtím, než se obojí uskutečnilo. A jestli ji někdo budete poslouchat, soustřeďte se na ten boží text. :)

Io sto bene

Mám se dobře. Nevím tak docela, co přesně to způsobilo, ale mám prostě poslední dny pocit, že jsem vpodstatě opravdu šťastný člověk. Pravda, trochu mi toho chybí, ovšem jinak se (ťuk, ťuk, ťuk) u mě neudálo nic hrozného nebo tragického, naopak. Snad poprvé v životě jsem si skutečně začala vést diář. Najednou si mi naráz nahrnulo tak moc činností a plánů, že jsem nebyla schopná je sama ukočírovat a začala si je psát. Navíc se teď děje jedna hrozně příjemná věc, která sice nemá absolutně žádnou budoucnost, ale i tak si ji užívám, dokud můžu.
V práci to jde taky dobře, rýsuje se (snad) nákup autíčka, přede mnou spousta akcí, na které se těším, letní dovolená!!! (která snad ať radši ani nepřijde, to těšení se je stejně nejlepší, když potom to tak strašně rychle ulítne), začaly formule (a Lewis už má první vlaštovku z Číny, evviva!) a navíc je konečně jaro. Jen se mi teď potvrdilo, že tohle období mám vážně ze všech nejradši... A taky jsem na sobě začala pozorovat, že nějak tíhnu k zahrádkářství. Ono je těžké netíhnout, když člověk pracuje v zemědělství a hlavním každodenním tématem u oběda je povětšinou to, komu už rostou narcisy, kdo vysázel hrášek, rajčata, papriky, apod. A do toho pak, jak začíná vykukovat řepka a ječmen a pšenice se má čile k světu. Takže to vidím tak, že v nejbližší době se asi taky začnu hrabat v hlíně, ať k té pšenici, kterou znám hlavně v číslech osevu, sklizně nebo ceny za tunu, přidám taky trochu skutečné zemědělské praxe.
Co mě v těchto dnech fakt neskutečně rajcuje, je čtvrteční hokej. Původně zněl plán zúčastnit se přímo MS na Slovensku, když už to máme tak blízko, ale to zatím leží u ledu (výstižné) a vzhledem k tomu, jak málo času zbývá, asi to tam i zůstane. Naštěstí se brácha vytasil s neskutečnou zprávou, že bude hrát nároďák v Brně v Rondu. No, málem jsme to prošvihli, ale teď už jsou lístky doma. Konečně hokejový zážitek, po kterém tak dlouho prahnu! Vážně se nemůžu dočkat, až si zase vyřvu hlasivky a uvidím ty chlapy naživo v celé jejich kráse. Teď mi budou chybět jen formule v Maďarsku a moje sportovní srdce bude na nějakou dobu relativně uspokojeno.
Možná je to jen počasím (což by bylo sice klišé, ale i tak dobře), možná tou spoustou dalších věcí, které mě teď obklopují, na něž se soustředím a těším nebo ze kterých mám krásné vzpomínky, ale je mi vážně moc dobře. Kéž by to tak dlouho zůstalo.

The Oscar goes to...

Únor byl nějaký mrtvý měsíc... Mrzlo až praštělo, pořád se něco dělo a mně se vůbec nic nechtělo. No, minimálně jsem se nedokopala zkouknout některý z filmů, které jsem měla v plánu, ani zase pořádně pokračovat v psaní a ani sesmolit aspoň nějakou blbost na tenhle blog. Teď mám aspoň konečně téma.
Jsem nad míru spokojená. Prokletí, které je obvykle spojeno s kýmkoliv, s kým jakýmkoliv způsobem sympatizuji, si tentokrát dalo pohov. A tak jsem mohla v pondělí ráno s úsměvem vyslechnout v rádiu, že si pro Oscara došel Colin Firth, Tom Hooper a Natalie Portman (které to mimochodem hrozně moc slušelo). Škoda Heleny Bonham Carter a Jamese Franca, žel vítěz může být jen jeden a já výjimečně souhlasím s "profesionály".
Hrozně jsem chtěla koukat na přímý přenos a málem si nabančila, že jsem si vzala v pátek dovolenou kvůli plesu. Mohla jsem si ji přehodit na pondělí a nedělní noc strávit u Oscarů. Místo toho jsem ji krásně prospinkala a ráno naklusala poslušně do procesu. Ale nenechala jsem si aspoň ujít sestřih vysílaný v pondělí v pro mě snesitelnou hodinu. A příště si tu dovolenou asi vezmu, bylo to úchvatné. Jediné slovo, které to z mého pohledu celé vystihuje. Měla jsem chuť bulit u každýho "trouby", kterej si šel pro cenu, Anne byla nádherná, James roztomilý a jako obvykle k sežrání a oba společně byli dokonalí. Šíleně mě mrzí, že jsem to neviděla celý...
Třeba příště. Teď mám v úmyslu vyšetřit si pár večerů ke zhlédnutí Inception, The Fighter a The Social Network. Dva z toho mám v plánu dýl a jeden nově, to je vidět, jak jsem děsně zpomalená. Kruci... A ten březnový shon, který se mi rýsuje v diáři, tomu asi taky moc nepomůže.

Čas běží a věci se mění...

Tak jsem si zase včera při procházce s našimi čtyřnohými miláčky říkala, jak je to neskutečný, že od posledního zkouškového už uběhl celý rok... A já už jsem dávno někde jinde. Vážně mi přijde děsivé, jak to hrozně letí. Jenže teď už se zase těším na léto a vím, že tu taky bude coby dup. Nejradši bych to popohnala. Ale co je ještě horší, jak rychle se některé věci mění...
Měla jsem za to, že dva týdny od 9. do 21. ledna, jsem měla zatracenou smůlu. Všechno začalo právě v neděli 9. ledna. Na sobotu 15. jsem měla dlouho dopředu naplánovanou cestu za ségrou a pak mi zkřížila plány naprosto nečekaná věc. Dostala jsem pozvání na koncert Gigiho do Vídně, který se měl konat 14. ledna. Tzn. že bych se vrátila domů někdy v sobotu ráno a hned zase musela vyrazit pryč, protože "rande" se ségrou nešlo přeložit. Prakticky bych se vůbec nevyspala a navíc v onen pátek 14. vstávala do práce ve 4:20. Z neděle na pondělí jsem tudíž celou noc dumala, jak tohle vyřešit. Strašně jsem na ten koncert chtěla a prostě předem zavrhla možnost, že bych ho vypustila. Vždyť Gigi už jezdí do Rakouska jen sporadicky a kdo mi kdy znovu zajistí místo v autě... V pondělí jsem se definitivně rozhodla - pojedu a za ségrou vyrazím o pár hodin později, než bylo původně v plánu. Aspoň pár hodin spánku mi mohlo vyjít. Jenže moje účast na koncertě nakonec zkrachovala. Tři dny jsem byla načučená, na všechny se mračila, bulila do polštáře a nenáviděla celý svět. Pak jsem se prostě smířila s realitou. Jedinou pozitivní věcí na týdnu od 10. do 16. tak zůstal sraz se ségrou a vyřízení společné dovolené.
Nakonec se ukázalo, že kdybych bývala přijela později, možná bysme to ani nestihly. U dovolené jsme počítaly se slevou 8 % a paní v cestovce na nás vybalila, že budeme mít 9 %. Koho by to nepotěšilo. Záhy jsme se ale vrátily na zem a na 8 %, protože 9 nám nakonec nevyšlo. Po původní radosti to taky bylo menší zklamání... Druhý pech v jednom týdnu. Jenže v tom následujícím nám paní z cestovky zavolala, že nebudeme mít 8 %, ani 9 %, ale rovnou 10 %! Takže jsme si přecejen polepšily a hned o dvě procenta.
Ale červíček z nevyvedeného koncertu hlodal dál a dál... Než jsem se dozvěděla, že Gigi dostal "rýmečku" (opět) a na koncert se vykašlal. Představila jsem si, kolikanásobně by moje zklamání vzrostlo, kdybych bývala ve Vídni byla a on nedorazil, a děkovala bohu, že jsem nakonec zůstala doma. I tahle záležitost se tudíž v dobré obrátila.
Aby toho ale nebylo málo, ještě se mi podařilo 21. zaspat do práce. Přišla jsem sice včas, protože jsem jela autem, ale měla jsem celý den rozhozený. Po obědě se za mnou zastavil šéf a po hodině a půl z něj vypadlo, že dostanu přidáno. V duchu jsem projevila nezměrné nadšení.
A tak jsem si pomyslela, jestli se nejdřív nemusí člověku stát něco negativního, aby se mu následně mohlo stát něco pozitivního. Asi je fakt, že se všechno zlé časem v dobré obrátí. Nebo to byla jen náhoda, že se mi to tak přihodilo hned třikrát po sobě a nebo jsem se na to jen příliš soustředila. Ať tak jako tak, ze smolného týdnu se nakonec stal docela šťastný, vlastně hodně šťastný. A smutno je mi teď jen z toho, jak strašně rychle stárnu...

2011

Jednu chvíli jsem si říkala, že se na to vykašlu, ale dlouho jsem to tu zase ignorovala a tak jsem se nakonec rozhodla po delší době ozvat. Rok 2010 je minulost a všichni okolo hodnotí, jaký byl. A skoro nikomu se nezdál vydařený. Já tedy asi budu světlá výjimka. Pro mě totiž minulý rok vydařený byl a musím říct, že snad i hodně vydařený. Nevzpomínám si totiž na nic vysloveně negativního, co by mě potkalo. Udělala jsem úspěšně státnice a dokončila vysokou. Podařilo se mi najít práci, kterou mám sice daleko, ale jsem v ní spokojená, což mi přijde hlavní. Pak jsme se taky minulý rok se ségrou konečně dokopaly ke srazu, což byl další velký krok, za který jsem vděčná, že se tak dokonale vydařil. Celá moje rodina je zdravá, nikdo nezemřel ani neonemocněl, nevyhořeli jsme, nevykradli nás, nezaplavila nás voda, ani nám nespadl na hlavu dům kvůli zemětřesení. Za prázdniny jsme podnikli spoustu výletů po ČR, takže jsem poznala místa své vlasti, která jsem dosud hloupě ignorovala, a jeden do Rakouska, plus vánoční Vídeň, o které sem chci už měsíc napsat. No, možná se k tomu ještě dokopu. Co se týče zanedbatelných maličkostí, objevila jsem nový filmový idol (:D) a díky němu hodně kvalitních filmů, Gigi vydal dvě! cédéčka (ačkoliv mimoto mu trošku hráblo), dala jsem se do psaní nového příběhu, který snad i někdy dokončím (teď to tak vážně vypadá, otázka je, co přijde s koncem dovolené...), udělala jsem si nový pokoj, naučila se řídit po Brně!, zašla se konečně ostříhat a dokonce jsem se sebou začala být i trochu spokojená. Pokud bude rok 2011 ještě lepší, rozhodně se tomu nebráním (prostor tu pořád je :D), ale o tom předchozím zkrátka nemůžu říct nic špatného. Těm, kterým nevyšel tak jako mně, přeji, aby se jim v novém roce dařilo a zlé se zase v dobré obrátilo. Koneckonců všechno zlé je pro něco dobré a je potřeba se na to dívat pozitivně. :) Šťastný nový rok...

Poco di nuovo

Už to chtělo změnu... Pokud možno něco jednoduchého a hodně červeného. Nic takového podle mých představ jsem nenašla a tak jsem si pomohla sama. Trvalo to dlouho, ale teď jsem spokojená a myslím, že se sem zase nějakou dobu budu ráda vracet a kochat se pohledem na nový vzhled. :) Snad i někteří z vás...
Ale to není jediná novinka. Ode dne, co mám novou práci, se sem chystám něco napsat, ale pořád se k tomu ne a ne dostat. Nejdřív jsem si říkala po prvním týdnu, pak po prvním měsíci, nakonec po první výplatě, a nevyšlo ani jedno. Dneska jsem na tomhle blogu konečně zase trochu zapracovala a tak jsem se to rozhodla vzít jedním vrzem. Mám za sebou měsíc a půl v práci a ještě pořád jsem moc spokojená. (Jak prohlásila mámina kamarádka: šťastný to člověk.) Povětšinou chodím do práce ráda, nijak tam netrpím a vstávání o půl paté taky zvládám (protože to není denně :D). I tak jsem vděčná, když mi čas od času táta půjčí auto a já si můžu přispat "až" do půl šesté... Jinak se snažím pomalu rozkoukávat a pochytat co nejvíc informací, abych si už nepřipadala jako ten přiblblý nováček, který často nemá nejmenší tušení, o čem je vlastně řeč. :D Ale cítím, že se to lepší a to mě hrozně těší. Snažím se být pyšná na to, že jsem se zařadila do zástupu pracujícího lidu a nesedím jen tak nevyužitě doma, protože to už mě nebavilo. Můžu si škrtnout jednu povinnost a soustředit se zase na něco jiného, čeho bych ráda dosáhla. :)
Kromě pracovního života jsem taky stihla menší výlet se ségrou na Špilberk, který byl hrozně prima a už se těším na to, až podnikneme vánoční nájezd na obchody. Snad nám nic nezkříží plány a vyjde to, je to jedna z mála věcí, ke kterým se v blízké budoucnosti upínám. Taky jsme s našima a babi vyrazili na Mrazíka na ledě a musím říct, že to bylo opravdu bomba. Kdo neviděl, doporučuji to rychle napravit, protože jak pronesla moje máma: Myslím, že tohle by měl každý vidět, než umře. :D Ale vážně, nemělo to chybu a plně naplnilo moje očekávání, klidně bych šla za rok znovu, mít tu možnost.
Tak a teď se jdu zase přemlouvat k tomu, abych se konečně dokopala k pokračování v psaní příběhu. Ta podzimní atmosféra všude kolem mě už začíná štvát. Už aby bylo zase jaro...

Ukaž, jak se chlašče!

Včera k nám po hrozně dlouhé době konečně zavítal na návštěvu strejda. Jelikož měl dorazit už v březnu, ale kvůli spoustě věcí se to pořád odkládalo, měla jsem hroznou radost. On je to totiž takový ten typ, který dokáže udělat srandu za naprosto každé situace, takže jsem se zas těšila jak malá, jak nám zpříjemní víkend. A protože jsem v pondělí udělala státnice, spojili jsme to rovnou i s oslavou téhle události (původně to byly máminy narozeniny, což zůstalo jako hlavní důvod) a já si koupila velký šampáňo, abych ho mohla bouchnout a nastříkat na všechny přítomné. Tahle činnost mě totiž neskutečně fascinuje (už jsem tu několikrát říkala, že jsem potrefená) a měla jsem ji slíbenou. Každopádně u příbuzenstva to vyvolalo nečekaně velkou odezvu a všichni měli hrozný zájem na tom si mě fotit nebo natáčet. Ale proč ne... Takže jsme se pěkně nabaštili (první letošní grilování!) a pak se přesunuli na náš krásný pěstěný trávník, kde jsem si otevřela šampáňo a stříkala a stříkala... dokud nedostříkalo. Pak jsem do sebe pouze v rámci téhle události šampus naklopila, ve snaze dopít zbytek. Jenže já šampus tak nějak nepiju, což se ukázalo jako menší problém, protože ještě v kombinaci se smíchem ho skončila velká část nakonec opět na trávníku. To samozřejmě okolo stojící "publikum" nemohlo přenést přes srdce. Bylo na mě použito pár nechvalných označení, až se mě nakonec jediný strejda zastal s tím, že když nepiju, tak nepiju, načež mi sebral láhev z ruky a předal ji své ženě. "Ukaž, jak se chlašče!" Teta se chopila šampusu a názorně předvedla. Po ní se stejného úkolu ujal i zbytek rodinky, protože můj úspěch musel samozřejmě každý z nich zapít. Až se za všeobecného hlaholu a povzbuzování zbytek šampáňa vychlastal a pokračovalo se dál v předchozí zábavě. Každopádně tahle strejdova hláška opět vejde do rodinné historie, stejně jako pro mě zřejmě celý ten den. Škoda, že tím asi definitivně končí jedno krásné období... Ale i tak - na zdraví!

Nervy na pochodu

Tak koukám, že je to zase hodně dlouho, co jsem sem naposledy něco napsala. Jenže teď je takový blbý busy období... (měla jsem už jiný než busy??!) Diplomka, potom seminárky a zkoušky a teď pro změnu státnice. Jo, konečně je to trochu klidnější (z hlediska času), ale zároveň vynervovanější. Hlavně poté, co jsem zjistila, že jsem opět dokázala chytit tu nejhorší komisi ze všech, nj, to už je ten můj věčný pech. Ale našla jsem si jednu bezva věc na odreagování, která se tu brzy objeví (brzy může být z mého hlediska i půl roku, pokud zase nebude čas a nálada). Ale ano, mám činnost, u níž si dokážu totálně odpočinout a vypnout, takže i díky tomu mě děsně baví a aspoň někdy jsem v klidu a nic neřeším.
Tenhle pátek jsem se vypravila do školy na svoji úplně poslední zkoušku (pokud nepočítám tu státní, která mě ještě čeká) a zase to na mě padá. Kromě toho, že jsem byla tak hrozně šťastná, že jsem ji dala (až jsem vyletěla ze školy i s knížkami, které jsem chtěla původně vrátit do knihovny), tak mě současně mrzí, jak rychle tahle studentská léta utekla. Pět let vejšky za sebou, uf... a teď bych se měla vrhnout do další kapitoly svého života, do níž se mi teda ale ani trochu nechce. Přála bych si zase dva měsíce prázdninový relax, dovolenou a pak dalších proflákaných devět měsíců ve škole. Jo, tak tohle už se mi nikdy nepodaří, naprosto šílená představa. Proč já si jen věčně říkám, jak jsem stará a kolik skvělých věcí už mám za sebou? A taky, kolik věcí jsem z nějakých nepochopitelných důvodů propásla?! To je fuk... tohle moje "filozofování" je fakt na provaz.
Teď bych si ráda do svých chvilek volna přidala další relax v podobě nově rozepsaného příběhu, který jsem začala už před hodně hodně týdny a pak se zasekla z nedostatku času i nálady. Pomalu se rozhoupávám a začala jsem na tom zase dělat (hurá), i když pořád ještě ne tak, jak bych si představovala. Chci psát a nemám čas, chci dělat italštinu a nemám čas, chci zkouknout hromady filmů a nemám čas, chci přečíst hory knížek a nemám čas. A budu mít vlastně někdy na tohle všechno čas? (Navíc pomíjím spoustu věcí, který sice nechci, ale musím a taky na ně nemám čas) Momentálně především na čtení skript, ze kterých mi jde hlava kolem a to jen proto, abych nakonec celý ty zpropadený státnice zvorala a nervovala se nanovo. Bože, jsem to ale optimista! Jenže lepší je řídit se heslem: Čekej to nejhorší, doufej v to nejlepší. A jindy si zase říkám: Když nejde o život, jde o ho..o. Září to jistí a já se přestávám stresovat. Minimálně příští minutu... Jo, ve cvokárně už mi rezervovali pokoj.