Měla jsem za to, že dva týdny od 9. do 21. ledna, jsem měla zatracenou smůlu. Všechno začalo právě v neděli 9. ledna. Na sobotu 15. jsem měla dlouho dopředu naplánovanou cestu za ségrou a pak mi zkřížila plány naprosto nečekaná věc. Dostala jsem pozvání na koncert Gigiho do Vídně, který se měl konat 14. ledna. Tzn. že bych se vrátila domů někdy v sobotu ráno a hned zase musela vyrazit pryč, protože "rande" se ségrou nešlo přeložit. Prakticky bych se vůbec nevyspala a navíc v onen pátek 14. vstávala do práce ve 4:20. Z neděle na pondělí jsem tudíž celou noc dumala, jak tohle vyřešit. Strašně jsem na ten koncert chtěla a prostě předem zavrhla možnost, že bych ho vypustila. Vždyť Gigi už jezdí do Rakouska jen sporadicky a kdo mi kdy znovu zajistí místo v autě... V pondělí jsem se definitivně rozhodla - pojedu a za ségrou vyrazím o pár hodin později, než bylo původně v plánu. Aspoň pár hodin spánku mi mohlo vyjít. Jenže moje účast na koncertě nakonec zkrachovala. Tři dny jsem byla načučená, na všechny se mračila, bulila do polštáře a nenáviděla celý svět. Pak jsem se prostě smířila s realitou. Jedinou pozitivní věcí na týdnu od 10. do 16. tak zůstal sraz se ségrou a vyřízení společné dovolené.Nakonec se ukázalo, že kdybych bývala přijela později, možná bysme to ani nestihly. U dovolené jsme počítaly se slevou 8 % a paní v cestovce na nás vybalila, že budeme mít 9 %. Koho by to nepotěšilo. Záhy jsme se ale vrátily na zem a na 8 %, protože 9 nám nakonec nevyšlo. Po původní radosti to taky bylo menší zklamání... Druhý pech v jednom týdnu. Jenže v tom následujícím nám paní z cestovky zavolala, že nebudeme mít 8 %, ani 9 %, ale rovnou 10 %! Takže jsme si přecejen polepšily a hned o dvě procenta.
Ale červíček z nevyvedeného koncertu hlodal dál a dál... Než jsem se dozvěděla, že Gigi dostal "rýmečku" (opět) a na koncert se vykašlal. Představila jsem si, kolikanásobně by moje zklamání vzrostlo, kdybych bývala ve Vídni byla a on nedorazil, a děkovala bohu, že jsem nakonec zůstala doma. I tahle záležitost se tudíž v dobré obrátila.
Aby toho ale nebylo málo, ještě se mi podařilo 21. zaspat do práce. Přišla jsem sice včas, protože jsem jela autem, ale měla jsem celý den rozhozený. Po obědě se za mnou zastavil šéf a po hodině a půl z něj vypadlo, že dostanu přidáno. V duchu jsem projevila nezměrné nadšení.
A tak jsem si pomyslela, jestli se nejdřív nemusí člověku stát něco negativního, aby se mu následně mohlo stát něco pozitivního. Asi je fakt, že se všechno zlé časem v dobré obrátí. Nebo to byla jen náhoda, že se mi to tak přihodilo hned třikrát po sobě a nebo jsem se na to jen příliš soustředila. Ať tak jako tak, ze smolného týdnu se nakonec stal docela šťastný, vlastně hodně šťastný. A smutno je mi teď jen z toho, jak strašně rychle stárnu...
Žádné komentáře:
Okomentovat