Měla bych sabotovat i vlastní nerozhodnost. Rozhoduju se totiž, jestli jít do koupi nového notebooku nebo ne. Faktem je, že ten starý už v podstatě dosloužil, protože se nedá otevřít bez skřípění a toho, aby se mi odklopila s vrchním dílem i skoro celá klávesnice. Navíc je zastaralý i co se týče softwaru a můj drahý bratr mě neustále okřikuje, ať ho rozšlapu a konečně si pořídím nový (Copak ho můžu rozdupat, když to byl můj první notebook a prožil se mnou celou vysokou?!). Pořád nevím... Pro můj rozpočet je to významná investice a to musím v nejbližší době počítat i s jinými např. do auta. Pak tu budou Vánoce... Jednoduše pořád je něco. K tomu mám na svůj drahý budoucí noťásek typicky ženské nároky a tudíž se mi nelíbí jen tak nějaký. Takže si budu muset buď připlatit a mít přesně to, co chci, nebo trochu ušetřit a současně se v nárocích uskromnit. A teď babo raď!!
V pátek to bude rok, co jsem vstoupila do pracovního procesu. Měla bych to nějak oslavit a nejspíš taky děkovat bohu (nebo jakékoliv jiné vyšší síle), že jsem ulovila tak dobré místo, jaké jsem ulovila. Je to rok a já jsem pořád spokojená. A protože poslední dny potřebuju občas fakt pořádně proplesknout (k tomu ten svátek), vzala jsem si dovolenou a oslavím rok v práci tím, že vůbec do práce nepůjdu. Ať už je to jakkoliv nevhodné.
Dnešek, zítřek i celý víkend si vyhrazuji na lenošení, tiché proklínání dělníků pracujících na nové fasádě našeho domu, kteří mě i o dovolené budí v sedm ráno (ale zato to máme fakt krásný), "investiční" rozhodování a taky částečné proklínání a usměrňování sebe sama do doby, než opět nastoupím do práce.
Annie Lennox - No More I Love Yous
Žádné komentáře:
Okomentovat