Dneska je prima den

Vážně, dneska je tak nějak prima den. I když mi po událostech minulého týdne pořád není dobře. Uvědomila jsem si, že je to letos deset let, co jsem ukončila základní školu. Vzpomínám si na 11. září, když jsem přišla domů a sledovala v televizi, co se děje v NY, právě jsem čerstvě nastoupila na Obchodní akademii a druhý den jsme ony teroristické útoky probírali v hodině angličtiny. A tenhle moment mi uvízl v paměti. Nemůžu věřit, že uteklo deset let.
Navíc to bude za chvilku rok, co jsem začala pracovat, další významný milník mého života. Někdy mám chuť vrátit se do školních lavic a jindy jsem zase vděčná, že mám všechny zkoušky, státnice i ostatní, co s tím souviselo, dávno za sebou. To hlavně ve chvílích, kdy mluvím s lidmi, kteří to za sebou ještě nemají.
Začíná podzim, blíží se Vánoce (už zase) a já se snažím nic si z toho nedělat, protože mi máma pořád dokola opakuje, že je zapotřebí užívat si každého dne. Víte proč? Protože život se skládá nejvíc z těch obyčejných dní, který já označuju za nudný nebo pracovní, těšíc se na pátek a víkend, nebo na jiné dny, kdy mám něco naplánovaný. Ono to potom opravdu šíleně utíká... Výjimečných dnů je jako šafránu, navíc se mi skoro denně potvrdí, že prima je to i v práci, kde jsou taky lidé, kteří dokážou vykouzlit úsměv na tváři a někteří i trochu víc.
Snažím se samu sebe dokopat zpátky ke psaní. Nechápu, čím to je, ale největší chuť psát mám vždycky, když sedím v autě. Tam to samozřejmě nejde, tudíž si po cestě dělám plány, jak pár řádků napíšu v práci ve chvilkách volna, které pak stejně samozřejmě nepřijdou a já se zase cestou domů těším na psaní doma. Tam dělám milion jiných věcí, přejde večer, jde se spát a ráno se to celé zase opakuje. S tím, že si vyčítám, že jsem zase nic nenapsala. Z tohohle zatraceného bludného kruhu se musím dostat, jen kdyby to nešlo tak těžko.
A co myslíte? Nebylo to dneska zase přesně tak?

Markéta Konvičková - Cizí světy