Io sto bene

Mám se dobře. Nevím tak docela, co přesně to způsobilo, ale mám prostě poslední dny pocit, že jsem vpodstatě opravdu šťastný člověk. Pravda, trochu mi toho chybí, ovšem jinak se (ťuk, ťuk, ťuk) u mě neudálo nic hrozného nebo tragického, naopak. Snad poprvé v životě jsem si skutečně začala vést diář. Najednou si mi naráz nahrnulo tak moc činností a plánů, že jsem nebyla schopná je sama ukočírovat a začala si je psát. Navíc se teď děje jedna hrozně příjemná věc, která sice nemá absolutně žádnou budoucnost, ale i tak si ji užívám, dokud můžu.
V práci to jde taky dobře, rýsuje se (snad) nákup autíčka, přede mnou spousta akcí, na které se těším, letní dovolená!!! (která snad ať radši ani nepřijde, to těšení se je stejně nejlepší, když potom to tak strašně rychle ulítne), začaly formule (a Lewis už má první vlaštovku z Číny, evviva!) a navíc je konečně jaro. Jen se mi teď potvrdilo, že tohle období mám vážně ze všech nejradši... A taky jsem na sobě začala pozorovat, že nějak tíhnu k zahrádkářství. Ono je těžké netíhnout, když člověk pracuje v zemědělství a hlavním každodenním tématem u oběda je povětšinou to, komu už rostou narcisy, kdo vysázel hrášek, rajčata, papriky, apod. A do toho pak, jak začíná vykukovat řepka a ječmen a pšenice se má čile k světu. Takže to vidím tak, že v nejbližší době se asi taky začnu hrabat v hlíně, ať k té pšenici, kterou znám hlavně v číslech osevu, sklizně nebo ceny za tunu, přidám taky trochu skutečné zemědělské praxe.
Co mě v těchto dnech fakt neskutečně rajcuje, je čtvrteční hokej. Původně zněl plán zúčastnit se přímo MS na Slovensku, když už to máme tak blízko, ale to zatím leží u ledu (výstižné) a vzhledem k tomu, jak málo času zbývá, asi to tam i zůstane. Naštěstí se brácha vytasil s neskutečnou zprávou, že bude hrát nároďák v Brně v Rondu. No, málem jsme to prošvihli, ale teď už jsou lístky doma. Konečně hokejový zážitek, po kterém tak dlouho prahnu! Vážně se nemůžu dočkat, až si zase vyřvu hlasivky a uvidím ty chlapy naživo v celé jejich kráse. Teď mi budou chybět jen formule v Maďarsku a moje sportovní srdce bude na nějakou dobu relativně uspokojeno.
Možná je to jen počasím (což by bylo sice klišé, ale i tak dobře), možná tou spoustou dalších věcí, které mě teď obklopují, na něž se soustředím a těším nebo ze kterých mám krásné vzpomínky, ale je mi vážně moc dobře. Kéž by to tak dlouho zůstalo.