Anna Karenina

Režie: Joe Wright
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/299792-anna-karenina/

Začnu upřímně - knížku jsem nečetla a k filmu mě táhla především Keira Knightley, Jude Law a Matthew MacFadyen. A také fakt, že je to anglický film, které miluju s každým dalším shlédnutým víc a víc a tenhle k tomu opět přispěl obrovskou měrou. Asi to bylo i tím, že jsem do kina nešla s nějakým extrémním očekáváním, ale prostě jen s představou, že se budu dobře bavit.

Čekala jsem, že Keira bude opět nádherná a také, že byla. Ta je jistotou toho, že nezklame. Oproti tomu Judea pěkně nahastrošili. Ale jelikož se člověk musel přenést do doby carského Ruska, nemůžu jim to vyčítat. Navíc Jude odvedl opravdu skvělou práci. Stejně na tom byl i Matthew, jehož Mr. Darcy jakoby ani nikdy neexistoval. Annin bratr mě ale bavil od začátku do konce.

Věděla jsem, o co zhruba má v příběhu jít, ale netušila, kterýže bude tím štastným, nebo spíš tím pokušitelem, se kterým Anna zhřeší. Nakonec nebylo moc těžké to uhodnout. Když jsem poprvé viděla Vronského (Aaron Taylor-Johnson) a už věděla, že to bude právě on, říkala jsem si, že to teda mohl být někdo mnohem hezčí, nijak mě v tu chvíli nezaujal. Pak ovšem následovaly ty dokonale vystihnuté kradmé pohledy mezi těma dvěma, ve vzduchu visící zakázaná touha, a ve chvíli, kdy přistoupil k Anně a řekl: "Dance with me...", tak mě ten chlápek měl obmotanou kolem prstu. Bylo to hlavně jeho záhadné charisma, krásný hlas a taky jeho uhrančivé oči a to přitom modré oči vůbec nemám ráda. Na to, že je herci 23 let, obdivuhodný výkon. Takže bych dopadla úplně stejně, jako po nějaké době dopadla Anna. A ten příběh, který se potom odehrával, se mi moc líbil, tak nějak mě okouzlil. Byla to krásná pohádka, i když druhá půlka filmu byla výrazně slabší. Četla jsem spoustu komentářů, které obsazení Vronského kritizují, ale mě jako neznalce knížky tenhle fakt ani trochu netrápil. Samotná postava Anny Kareniny mi ale ve výsledku moc sympatická nebyla.

Na druhou stranu, i když se mi příběh těch dvou (tří) líbil, musím uznat, že chemie mezi ústřední dvojicí tak úplně nefungovala. Zkrátka to nebylo úplně ono. Stejnětak výprava (nominovaná na Oscara) byla sice velmi originální, ale že by zrovna mě uchvátila, to se taky říct nedá. Nebudu ani hodnotit dějovou linii mezi Kosťou a Kitty, jestli jí byl věnován dostatek prostoru nebo ne. Mně osobně to stačilo a ti dva se mi taky moc líbili, hlavně scéna se skládáním kostek. Se závěrem si tvůrci taky mohli pohrát trochu víc, ale to jim odpustím. Jediné, co tomuhle filmu opravdu neodpustím, byly ty dostihy. Dokonce mě to dlouhou dobu odrazovalo od úmyslu zařadit Annu Kareninu do své filmotéky. Částečně chápu, proč to tam být muselo, ale stejně si to mohli odpustit (zda to tak bylo i v knížce, opět netuším, ale může mě snad šlechtit to, že mám v úmyslu si ji přečíst).

Výsledný dojem byl i přes pár výtek pro mě osobně hodně silný a Anna Karenina se mi líbila jako už dlouho nic jiného. Nebudu zkoumat, čím přesně to dokázala. Hlavní je, že k tomu došlo a že se od chvíle, co jsem odešla z kina, opravdu nemůžu dočkat, až si ji pustím znovu.

Dark Shadows

Režie: Tim Burton
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/243202-temne-stiny/

Tak se zase díky své včerejší návštěvě kina po pár měsících ozývám. Nemohla jsem totiž svého drahého Tima zradit a to kino nenavštívit. Bohužel mě ale nepotěšil tolik, jak jsem čekala. Že by i Tim Burton měl své hranice, na něž se dostal a víc překvapit nemůže? Tenhle film mi na něj zkrátka přišel moc slabý, i když není pochyb, že je jeho, protože to jde poznat na první pohled.
Děj nebyl nic moc... Žádný výrazně strhující příběh ani zvraty, spíš mi to přišlo jako taková dětská hra mezi Johnny Deppem a Evou Green, kdo s koho, kdo dýl vydrží, kdo bude mít navrch, nebo kdo to první vzdá. Nutno však říct, že byli oba skvělí, Eva Green se mi tu líbila tisíckrát víc než v Perfect Sense. Mnohem víc bych třeba rozvinula postavu malého Davida a taky jsem od začátku čekala, že bude mít v ději mnohem významnější postavení. Ale stejně jako většina ostatních postav (mimo ústřední dvojice) mi tu přišel spíš jen tak na ozdobu. Nejvíc z nich asi vynikala Helena Bonham Carter, protože ta prostě nezklame nikdy a její postavy miluju, taky mě asi nejvíc rozesmívala. Její pošahaná psychiatrička, která by nejspíš sama potřebovala pomoc psychiatra jednoduše neměla chybu. Ta nemůže být dosazovaná jen z čiré rodinné protekce. Legrační byla i Barnabasova konfrontace s "moderní" dobou, i když pár fórů vyznělo do ztracena a co mě taky dostalo byla milostná scéna s Angelique. Tam si Tim zase trochu zablbnul. Abych ještě neopouštěla postavy, tak poměrně zklamáním je Bella Heathcote coby Josette/Victoria. K herečce námitky nemám, ale postava, která by měla být vedle Evy Green a Johnnyho Deppa rozhodně tou třetí titulní, se tu jen občas mihne, snad aby upozornila na to, že tam opravdu pořád je (kromě závěru, ať teda nežeru). Ale její ztvárnění se mi líbilo. A pochvalu si zaslouží i Chloë Grace Moretz, Carolyn totiž taky velmi bavila (PS: myslím, že ta holka má talent). K ostatním postavám nemám co říct.
Závěrečná scéna mi přišla zbytečně dlouho natahovaná a její vyústění za to nakonec ani nestálo, dle mého názoru šíleně slabé. A ani nechápu, jak vlastně došlo k tomu, že byla záporná postava definitivně poražena (když pominu to poslední gesto, které sama udělala a které tu nebudu říkat, přestože je tenhle příspěvek plný spoilerů :D). Čekala bych, že se ještě zvedne a musím si tudíž myslet, že to dobrovolně vzdala. Navíc mi už ani nepřipadala jako čarodějnice, spíš jako terminátor. A poslední hoooodně velké mínus - hudba Dannyho Elfmana? A kde prosím? Jsem zvyklá ji slyšet od prvního tónu a okamžitě rozpoznat, tady se mi to nepodařilo za celý film! Určitě to nemělo být Nights in White Satin od Moody Blues, ani Crocodile Rock od Eltona Johna nebo snad něco od Alice Cooper. Tyhle (a další) písničky se mi líbily, ale Dannyho jsem fakt významně nezaznamenala. Co se mi ovšem líbilo bylo prostředí (no jo, to vlastně Tim umí). Nádherný dechberoucí dům Collinsových, i vše ostatní.
No... že je Tim Burton cvok vím dávno, tady sem tam ukázal i zápornější stránky této "nemoci". Jsem od něj zvyklá na lepší kousky, takže i když Dark Shadows neberu jako propadák, bylo to pro mě zklamání a chvililinkama jsem se i nudila. Snad to další film napraví a nepůjde to teď s Burtonem už jenom dolů.

Perfect Sense

Režie: David Mackenzie
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/265952-perfect-sense/

Aneb katastrofický film po anglicku. Což vlastně v překladu znamená, že to ani katastroficky nepůsobí. Spíš to vážně vystihuje slovo "drama". Nápad je to skvělý a myslím si, že kdyby ho dostali do rukou Američani, zase by to vypadalo úplně jinak. (Nechci říkat, že by to dopadlo hůř, ale z mého pohledu určitě jo. Nebo by to minimálně byl ten samý už stokrát ohraný scénář.)
Když jsem na to koukala, tak jsem si víc než kdy jindy uvědomovala, jak moc jsou vlastně jednotlivé smysly pro člověka důležité. A ptala jsem se sama sebe: Který je nejvíc? Asi se na to nedá odpovědět. Každopádně vím, že přijít bych nechtěla ani o jeden. Sledovat lidi, jak postupně přicházejí o každý z nich, to byla věc, která mě po dlouhé době u filmu fakt rozbrečela. To je zase jedna z věcí o které jsem si jistá, že by Američani nedokázali. Možná k tomu přispělo i vykreslení vzájemného vztahu ústřední dvojice postav a to všudypřítomné očekávání nejhoršího, o kterém všichni věděli a přitom se to současně snažili zatlačit do pozadí. Protože pokud ještě nějaký čas zbývá, je potřeba ho využít a ne jen čekat, až se TO stane. Vcelku zajímavé bylo proplétání dvou dějových linií, i když občas mi bylo trochu proti srsti, jakoby násilně přerušilo vývoj příběhu mezi Susan a Michaelem. Jednoduše myslím, že romantický příběh těch dvou nebyl stavěný na první kolej, spíš na stejnou úroveň jako zobrazení postupující epidemie ve světě, tedy druhá dějová linka.
V tomhle filmu je to zase starý známý Ewan (myšleno odhalující téměř vše) a je jisté, že je to rozhodně ten nejvíc sexy kuchař na světě. Koneckonců Eva Green za ním moc nezaostala. Celou dobu, co o tomhle filmu vím, mám pocit, že ji odněkud už znám, že je to prostě profláklé jméno, ale ne. Nic jsem s ní doposud neviděla. Jen mi trochu v určitých chvílích připomínala Katie Holmes. Nezklamala, ale ani nenadchla. Každopádně jako pár se mi ti dva líbili. Na Ewena Bremnera si pamatuju ještě z Trainspottingu, kde mě bavil stejně jako tady.
Celé mi to přišlo pojaté s typicky anglickou reservovaností, ale já mám anglické filmy moc ráda, takže mi tohle vůbec nevadí. U toho filmu jsem si odpočinula a schovám si ho, i když pravda, znám lepší. Není to adept na zařazení do mé DVD sbírky. Přesto, pocity z něj mám dobré, dojalo mě to, zapůsobilo a můžu si odškrtnout další položku z Ewanovy filmografie.
PS: Existuje vůbec profese, ve které není Ewan McGregor nejvíc sexy? Možná by měl dostat roli detektiva, protože nedávné opětovné shlédnutí filmu From Hell mě přesvědčilo, že Johnny Depp je nejhezčí chlap téhle planety. Jestlipak by mu dal Ewan jakožto detektiv na prdel? :D

The Girl with the Dragon Tattoo

Režie: David Fincher
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/279569-muzi-kteri-nenavidi-zeny/

V kině jsme byly včera. A dojmy? Kupodivu vesměs pozitivní, k čemuž možná přispělo to, že jsem předtím strávila půlhodinu v zubařském křesle a tudíž se už nemohla dočkat toho měkoučkého křesílka v kině u velkého plátna. Ale ne, nemůžu Davidovi ubírat zásluhy. Ve skutečnosti jsem čekala, že to bude mnohem horší. Současně musím říct i to, že švédská verze u mě přesto vede. I tak se možná tenhle film zařadí do mé domácí filmotéky.
Předně, naprosto úžasná byla titulní znělka filmu. Na YouTube dokonce kdosi v komentářích psal, že byla na filmu tím nejlepší. Nebála bych se souhlasit.

Včera nám pouštěli zvuk hodně nahlas (i pro mě, která mám vysokou hlasitost ráda, to bylo fakt dost) a když se tohle rozeznělo sálem, zarazilo mě to do sedačky a strašně se mi to líbilo. Vyloženě jsem se na ten film začala těšit.
Je zjevný, že se Američani snažili nekopírovat dřívější trilogii a tu Ameriku jsem z toho cítila, což ale nepovažuju za zápornou stránku filmu, je to prostě jen fakt. Teď k hereckému obsazení. Daniel Craig... Co musím chtě nechtě přiznat je to, že má fakt moc dobrou postavu a je skvělý i co se týče hereckého výkonu. Ale jednoduše já když vidím ty jeho našpulený rty... Na toho chlapa si nikdy v životě nezvyknu, fakt nikdy. Pokaždé se snažím představit si ho bez hlavy. :D Nemůžu koukat ani na ten pitomý plakát. Jediné, co teď vím, je to, že je dobrý herec, protože dřív jsem neměla možnost, nebo spíš jsem nechtěla, to zjistit. Rooney Mara byla taky dobrá, ale že bych ji zrovna nominovala na Oscara? To zas až tak ne. Líbila se mi, ale švédská Lisbeth mi přirostla k srdci mnohem víc, i jsem jí to víc věřila. Příjemně překvapila účast Stellana Skarsgårda. Mám ho ráda, jen jsem měla trochu potíž odprostit se od jeho role v Mamma Mia! a vidět ho jakožto Martina Vangera. Yorick van Wageningen byl o něco méně slizký než Peter Andersson. Oproti tomu scéna, v níž se Lisbeth mstí Bjurmanovi, byla o to více nechutná a opravdu všechno mě z ní bolelo. Christopher Plummer, na kterého mám poslední dobou fakt štěstí, mě tu nebavil stejně jako v těch dalších filmech, kde jsem ho viděla.
A teď k vzájemným odlišnostem obou zpracování. Američané si přidali trošku víc sexu, což jsem koneckonců čekala, museli to přece oživit, to dá rozum. Nic není větším tahákem... Já proti tomu nemám námitky, ale vůbec se mi nelíbilo, že z toho v závěru udělali romantické melodrama. To byl čistě jejich výmysl a mně dost zkazil dojem. Stejně tak si upravili způsob, jakým Mikael odhalil, že čísla z Harrietina deníku mají biblický původ. Samotný závěr po odhalení vraha a Harriet (které bylo samo o sobě dost zvláštní a možná taky vymyšlené) byl pak pro mě šíleně zdlouhavý, až jsem měla chuť se zvednout a jít, skoro mě to nudilo (navíc pak to melodrama). Možná měl svůj význam a pointu (odpovídající délce), ale já ji nepochopila (třeba díky tomu, že jsem nečetla předlohu). Jiné výrazné námitky bych k tomu ale už neměla. Jen tak mimochodem, sponzorem byl určitě Google, Ikea, McDonalds a další...
Celkově..., byl to hodně příjemně strávený večer, mělo to jakýsi glanc, který z mého pohledu chyběl seveřanům a klidně se na to ráda podívám znovu (s představou Craiga bez hlavy :D). A pokud půjde do kin druhý díl, taky na něj zajdu. Takže ne takové zprznění, jaké jsem čekala, palec nahoru, Davide.

Pěkně se to rýsuje...

Nechci to zakřiknout, ale poslední dobou mám fakt vcelku šťastné období. Sice padly dvě akce, na které jsem se hodně těšila, ale nemá cenu je zbytečně dlouho oplakávat, však budou další. Pátek třináctého pro měl byl den vyloženě pozitivní, po pracovní stránce, a v tomhle týdnu se začínají rýsovat plány 2012 a já myslím, že budou na jedničku.
V únoru, což je za chvilku, vyrážíme na Brodway on Ice. Tyhle lední revue miluju. Poslední Popleka, kterou jsme navštívili, byla tak boží, že jsem řvala hned u první písničky. :D Na Velikonoce byl v plánu Londýn. Teď to vypadá spíš na začátek května, na což si pořád nemůžu zvyknout, protože jsem se tak nějak na ty Velikonoce už připravila. Na druhou stranu budeme moct letět z Brna a taky to bude o den dýl na sightseeing. Co mi trochu vadí je fakt, že tu ten květen bude zase strašně rychle a to už je zase málem půl roku 2012 pryč. Co už... Hrozně se těším. V červenci pak přijde na řadu koncert Bruce Springsteena v Praze a to bude zaručeně megaakce. Toho se snad při své natěšenosti ani nedočkám.
Pokud vyjde všechno tak, jak bysme rádi, projedeme se v červenci nebo srpnu i po Provence, to v rámci letní dovolené. Bude to sice bez ségry, což mě mrzí, protože loňská dovolená se neskutečně vydařila, ale to je zase jedna z věcí, které musím skousnout. Během "letních prázdnin" bych pak chtěla stihnout podniknout něco i společně s ní, i kdyby to měla být jen chata nebo nějaký rybník.
A co se týče podzimu, vyslovil taťulda smělý nápad zavítat do Říma. Nechápu, kde k tomu došel (nikdy ho to tam totiž netáhlo), jenže to ke své smůle vyslovil přede mnou a já jakožto "italofil" si tuhle nevinou poznámku rozhodně hodlám zapamatovat a začít ho s tím v létě otravovat. Cestování bych si tudíž mohla užít dosytosti, a to mi nadmíru vyhovuje.
Kromě toho mám také "kinoplány". V nejbližší době s maminou na The Girl with the Dragon Tattoo, protože máme rády švédskou verzi a i když já Craiga fakt nesnáším, jsem na to zvědavá. Jestli to Američani jako obvykle zprasili nebo se na to bude dát dívat. K tomu bych ráda viděla i Perfect Sense a následně Haywire, důvod zřejmý. Nesmím opomenout mého drahého Tima (Burton - Elfman - Depp, to bude vždycky vražedně sexy kombinace). U posledních tří netuším, jestli se mi na ně podaří někoho vytáhnout, nebo od nich budu muset upustit, či je potupně absolvovat sama. Když už jsem u těch filmů, sjela jsem si v posledních dnech doma celou Matrix trilogy a musím říct, že by stálo za to minimálně Matrix Reloaded uvést do kin ve 3D. No, třeba to někoho napadne.
Přes filmy se dostávám i ke knížkám. Jsem v hrozné skluzu a děsně mě to štve, přestože s tím neumím nic dělat. Ať na to myslím sebevíc, stejně pravidelně ve všední dny padnu do postele a nepřečtu ani řádku. Po Thorn Birds dočítám další knížku od stejné autorky, tentokrát detektivku, načež mi v polici zůstává nová knížka od Robertsové na odreagování, plus Lolita, Velká ryba od Daniela Wallace (protože miluju filmovou podobu), Nouzový východ od Richarda Yatese (také kvůli filmu), jedna tenká knížka od pana prezidenta Klause (tu snad slupnu brzy) a nakonec ještě Šifra mistra Leonarda, kterou jsem dostala od ségry k narozkám, rozečetla ji na dovolené a po návratu domů odložila, protože už nebyl čas. A k tomu tu mám ještě pár oddechových z žánru červené knihovny. Jo a abych nezapomněla, mám tu navíc Angeli e demoni, tzn. Andělé a démoni v italštině, kteří tu taky brzy zapadnou prachem, protože nemám čas v italštině pokračovat a všechno dříve naučené jsem úspěšně zapomněla. Aby toho nebylo málo, mým úmyslem nadále zůstává přečíst si trilogii Milénium od Stiega Larssona. Spíš se to na mě tudíž sesype, než že to zvládnu přelouskat. Přitom tak moc bych chtěla přečíst každou z  nich.
Tak jako tak se letos nejspíš moc nudit nebudu. Doufám, že už brzy si někde zaplesám, abych se trochu vybouřila, potřebuju to už jako sůl. Pak se budu těšit na všechno, co mě letos čeká. A protože je tenhle příspěvek už jaksi dlouhej, právě teď ho končím. Raději si poslechněte toho Bruce Springsteena, pokud je libo, když už tu o něm byla řeč. :)

Bruce Springsteen - Working on A Dream

Beginners

Režie: Mike Mills
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/269396-zacatky/

Teď si uvědomuju, že jsem tak strašně dlouho neviděla žádný film s Ewanem! Prokletá práce a zatracený den, který má jen 24 hodin! A díkybohu za Ježíška, který vyslyšel mé prosby a nadělil mi tohle DVD pod stromeček. :) Ovšem tahle "recenze" asi bude dost nicneříkající.
I když jsem těch filmů viděla spousty, ještě se mi nestalo, že bych nějaký s Ewanem nepochopila. U tohohle k tomu došlo, ačkoliv teď mi postupně začíná spousta věcí docházet a díky tomu všemu se už hrozně těším, až se na něj kouknu znovu. Rozhodně bych to nedefinovala jako komedii, jak všude píšou, a nevím, jak konkrétně bych to tedy definovala. Leckdo by se u toho mohl nudit, protože děj se táhne jako žvýkačka, od začátku až do konce (zní to hůř, než jak je to ve skutečnosti myšleno, tohle nebyla negativní narážka, ani náhodou). Drama, dost možná. Romantický? Podle mě míň než napůl. Ale je to... prostě kouzelný, jednoduše a krásně kouzelný.
Tedy zaprvé Ewan - co čekáte, že řeknu? Klasika, dokonalý, žádné překvapení se nekoná, moje životní láska. Pak zadruhé Mélanie Laurent - oh, tak ta mě opravdu okouzlila od první scény, kdy se na tom večírku s černou parukou usmála. V tu chvíli jsem se rozhodla, že ji budu milovat. Že by francouzský šarm? A konečně zatřetí Arthur! Panebože, to je ale taky dokonalý pes! Obzvlášť pro toho, kdo je na psy zatížený jako já. Chtěla bych ho doma. Jen bych ho na rozdíl od hlavního hrdiny tohohle filmu nemohla všude tahat s sebou, takže by asi chudáček trpěl, což bych nepřežila. Jediný, kdo mě z ústřední čtveřice nic moc nezaujal, byl Christopher Plummer. Nechci tím říct, že by snad špatně hrál, ale ta postava mi prostě k srdci nepřirostla a co se týče jeho partnera, tak ten asi stokrát tolik ne. Což rozhodně nebylo dáno jejich orientací. Díky čemu si film může připsat další plus, i když je to naprosto střelený, je jméno hlavního hrdiny - Oliver. Tak se totiž bude jmenovat můj syn, protože moje máma tohle jméno tak moc miluje, až jsem si ho zamilovala taky. :D Poslední věc, na kterou nesmí zapomenout, je hudba. Úžasná (klik). Připomíná mi jiný film, jen si zaboha nevybavím jaký. Snad Amélii...? Na tom nesejde.
Jak teda tohle zakončit? Asi tím, že mě Ewan opět nezklamal, na toho je prostě spoleh a já nebudu zapírat, že jsem si ten film nechala naježit jen a pouze kvůli němu. Abych ho plně pochopila, bude to chtít ještě pár opětovných projekcí, ale to mi rozhodně žíly netrhá, těším se. Třeba to byl účel. Pokud ani potom nedojdu poznání, stejně ho budu mít ráda, protože je prostě tak kouzelný a... lidský? To je možná to správné slovo. A já ho jako takový budu brát a uctívat.

#1 of the week I was born

Původní úmysl dnešního dne byl jiný, ale pak jsem u Puffin narazila na tuhle blogchallenge. Ten nápad mě zaujal a navíc jsem taky dost zvědavý člověk, takže bych si to vypátrala tak jako tak. Proč to teda rovnou nezveřejnit. :)

1) Find out the song that was #1 the week you were born.
2) Find that song on YouTube.
3) Post that video on your wall without shame :)

Nechala jsem se inspirovat a vyhledala #1 jak v USA tak v UK a dobře jsem udělala, protože zatímco ta americká mě nijak nechytla, tu anglickou miluju už dávno.

USA: Peter Cetera - The Glory of Love

UK: Chris De Burgh - Lady in Red

Vánočněnovoroční

Tenhle příspěvek měl původně vzniknout už před Vánocemi, ale protože jako obvykle nebyl čas, píšu ho až teď. A kam se poděla moje předsevzetí psát pravidelně? Jednoduše... nedá se to. Jelikož vím, že ke konci roku zase nebudu stíhat nebo prostě nebudu mít náladu cokoliv smolit, pojmu to asi jako takový vánočněnovoroční příspěvek.
Přát všem krásné Vánoce, to by bylo s křížkem po funuse, ale i to mezisvátkové období by mohlo (nebo spíš mělo) být šťastné a veselé. Já si letošní Vánoce moc užila. Nepadla na mě žádná vánoční atmosféra, to až asi tak dva týdny před Vánocemi, když jsem do sebe hustila doma i v autě koledy a dokupovala vánoční dárky. Počasí mě štvalo a štve. U nás v práci dokonce zazněl názor, že už začíná jaro. Ať začíná, jsem pro, jen aspoň ten jeden týden mohlo nasněžit... Jako každoročně nic. No, i když počasí tomu nepřálo, vypadla jsem ve čtvrtek z práce a těšila se na svátky. Krásně jsme nazdobili stromeček, já si pak udělala vlastní u sebe v pokoji, pobalila dárky, pochutnala si na večeři a vychutnala jeden z nejhezčích večerů v roce. Ježíšek mě má přečtenou, protože mi nadělil hodně DVD a knížek (které netuším, kdy budu číst!!). Navíc i dárky ode mě udělaly radost, takže večer bez chyby. Teď si budu užívat dovolenou, než přijde leden (nekonečný) a zase celý pracovní rok přede mnou.
Když vezmu rok 2011, utekl až neuvěřitelně rychle. Počítala jsem ho den za dnem a najednou je pryč celý rok. Budu si z něj pamatovat dobré i špatné (na pár věcí se bohužel zapomenout nedá).V příštím roce bych raději jen to dobré, jenže vím, že takhle to v životě nefunguje. I tak se na něj těším. Na velikonoční cestu do Londýna, kterou plánujeme a kde jsem ještě nikdy nebyla, na koncert, na olympiádu, na všechno, co zase podnikneme se ségrou, na to, co třeba ještě přijde a zatím o tom nevím, zkrátka na všechno, co si pro mě nachystal. A doufám, že 21. 12. 2012 nenastane ten dlouho očekávaný konec světa, byla by to škoda. Pokud si mám dát nějaké předsevzetí, pak ať dosmolím tu spoustu věcí, které jsem načala a mám v úmyslu v nejbližší době dokončit.
Původně jsem měla v úmyslu hodit na závěr něco vánočního nebo aspoň novoročního, ale upouštím od toho. Místo toho volím Simona s Garfunklem. Přesně tohle live vystoupení jsem viděla tak před měsícem v televizi a chytli mě chlapi za srdce. To byla doba, kdy zpívali ti, kteří to opravdu uměli a tahle písnička je nádherná, i když to Garfunklovi už moc nezpívá. Pořád mi při ní běhá mráz po zádech a navíc bych každému přála mít nablízku takového člověka, o němž je právě tahle písnička.
Takže si ty poslední dny letošního roku užijte, jak nejlépe dovedete a já všem přeji, aby ten příští rok byl ještě lepší.

Simon & Garfunkel - Bridge Over Troubled Water

První sníh

Ve úterý jsem cestou do práce potkala první sníh. Vím, že někde jinde už nejspíš nasněžilo, ale já tuhle zimu ještě sníh neviděla, až tenhle týden. Což potvrzuje, že zima definitivně přichází, ačkoliv teploty tomu moc neodpovídají. Furt se to točí kolem nuly, a to je vůbec nejhorší varianta, při které se na silnici tvoří klouzačka. Někteří pak musí dřív vstávat, protože jedou do práce jak posraní a cesta jim díky tomu trvá mnohem dýl (kvůli práci se přece nezabiju, no ne?). A vstávání v zimě, když je (logicky) zima a navíc ta hnusná tma, je fakt opruz. Nedej bože, když si ještě někdo z vaší rodiny vezme dovolenou, ale i přesto vstane brzo stejně jako vy, aby si uvařil čaj a pak se s úsměvem vracel do teplé postele a ještě na vás křičel: "Čest práci!" K pomilování...
Měsíc do Vánoc a já mám teprve slabou polovinu dárků. A protože už nějakou dobu jezdím do práce autem, necourám se přes centrum Brna, tzn. ani kolem obchodů. O víkendu se mi tam pro změnu zase nechce, takže mě docela stresuje, kdy ten zbytek dokoupím. Hlavně jeden dárek, který v centru neseženu, takže budu muset tramvají! Ne, dělám si srandu, zase tak moc jsem ještě nezpohodlněla. Párkrát za rok tu tramvaj přežiju, i když pravda... nechce se mi tam. Jsem tak nějak líná od přírody.
Co mě těší je fakt, že se mi konečně daří snižovat hromádku rozečtených knížek, kterou jsem se rozhodla zlikvidovat předtím, než začnu číst něco novýho. Takhle by se mi totiž kupila do nekonečna. Takže jsem KONEČNĚ dočetla Ptáky v trní, kteří byli vynikající (nehledě na to, že jsem se jimi "prokousávala" snad rok) a teď se snažím sjet všechny díly televizního zpracování, abych dala dohromady nějaké srovnání. To ale... nestíhám, jak jinak. Ale jednou (snad brzy), se k tomu určitě dopracuju. Mám tu totiž těch rozepsaných věcí trochu víc.
Tradiční hudební vložka: Opakuju se, ale asi už jsem zmiňovala, že miluju Bruce Springsteena a tahle písnička (i ten klip), mě v posledních dnech hodně válcuje. Well, it's saturday night... a napravo vlééévo, se kolébáme...

Bruce Springsteen - Tougher Than The Rest

The Adventures of Tintin

Režie: Steven Spielberg
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/236467-tintinova-dobrodruzstvi/

Spielberg je prostě pořád borec. Musím upřímně říct, že jsem až doposud žádného Tintina neznala a klidně mě kamenujte. Dobře, možná mi to jméno bylo povědomé, ale fakt jsem vůbec netušila, o koho se jedná. Na komixy mě totiž nikdy moc neužilo. Můžu se pochlubit maximálně znalostí většiny "xxxmanů" plus profláknutých kačerů, ninja želv atd. atd. Ale Tintin? Pro mě neznámá půda. I tak, když brácha nadhodil, jestli na to s ním nechci do kina, šla jsem. Neměla jsem důvod nejít. A ve výsledku říkám, že tenhle film můžu jedině doporučit.
Často v kině snesu i nic moc film, protože mám prostě kino ráda a pokud se jedná o 3D animák, tím líp. V těch totiž tyhle efekty vyniknou úplně nejlíp. Tohle ale stálo za to jako celek. Ať si lámu hlavu jak chci, nedokážu vymyslet nic, v čem ten film pokulhával. Děsně se mi líbila grafika. Občas máte fakt pocit, že se díváte na skutečné herce a ne jen na animované postavičky (jedna z nich mi hooodně připomínala Spielberga a co jsme se shodli s bráchou, tak další zase Petera Jacksona, který se na filmu spolupodílel, ale to už musí posoudit každý sám). Nejvíc mě pak braly záběry, kdy se k sobě dvě z postav přibližovaly detailně branými obličeji a těch tam bylo víc. K jejich kráse nejspíš přispěl i třetí rozměr. Ten, což chválím, nebyl rozhodně na filmu tím nejlepším. Spíš opravdu jen takový příjemný bonus, i bez něj by to byla úchvatná podívaná.
Co se týče samotného Tintina, tak ten si mě získal během pár minut. Já se doslova zamilovala do jeho... rozvážnosti, zvědavosti, do jeho zápalu pro věc i toho, jak bral skoro všechno s klidem. Některým to přišlo nudné, mně to okouzlilo. Jeho postava celkově, se vším všudy. O Filutovi (v originále Snowy) při mé slabosti pro pejsky netřeba mluvit. Jedním slovem boží. Jen jsem měla chvilkami pocit, že zatímco on byl svému pánovi nade vše oddaný a připravený vysekat ho ze sebevětšího maléru, Tintin se vždycky prostě někam vrhl přesvědčený o tom, že ho jeho čtyřnohý miláček bude následovat a nic se mu nestane. Až na pár případů se na něj vlastně vůbec neohlížel. Kapitán Haddock byl jasně nejvtipnější součástí filmu. Málem co slovo, to perla a já se královsky bavila ("země žízně!" na to nezapomenu :D). Navíc měl v českém dabingu takový ten hluboký hlas, které já miluju. Takže v podstatě ani jeden z hlavních hrdinů nenudil a něčím mě hrozně moc bavil. Na druhou stranu vedlejší postavy a záporáci už pro mě nebyli tolik výrazní, což mi zjevně nijak nevadilo.
Nechyběl tomu humor, dobrodružnost, sem tam akce, ani napětí (v určitých chvílích mi to připomínalo Indianu Jonese a Haddock postavu Conneryho, který taky neustále svému synovi všechno kazil :D). Sympatické byly jak postavy, tak příběh celkově, ani chvíli jsem se nenudila a jak už jsem řekla, byla jsem unešena grafickou stránkou filmu. 3D bylo milé zpestření, ani na škodu, ani vyloženě další plus. Ne, že bych si teď začala shánět komixovou (nebo jinou) předlohu, ale pokud bude pokračování, k čemuž konec filmu vybízel, určitě si ho nenechám ujít. A nejspíš mi doma nebude chybět ani DVD. No... opravdu jsem se dlouho v kině takhle dobře nebavila.

American Ninja + American Ninja 2

Režie: Sam Firstenberg
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/23946-americky-ninja/
http://www.csfd.cz/film/23947-americky-ninja-2/

Proč o tomhle vůbec píšu? Protože se mi líbí, jak legendy, které jsme kdysi milovali, postupem času ztrácí svůj lesk, krásu a vlastně i smysl. Dodnes si pamatuju, jak jsme s bráchou sledovali Amerického Ninju na videokazetách v příšerné kvalitě a byl to pro nás skoro zázrak. Tedy pro mě rozhodně. Nikdy nezapomenu třeba na scénu, ve které vystupovaly zástupy ninjů oblečených v různých barvách přes červenou, modrou, žlutou, až po černou a mně to bralo dech. Tenhle obrázek mám pořád před očima, i když už dneska nevím, v kterém to vlastně bylo díle. Tedy vím, v prvním ani druhém ne, to jsem se teď přesvědčila. :D Podle fotek z filmu asi ve čtvrtém, o kterém jsem ani neměla tušení, že jsem ho někdy viděla.

Bráchu zřejmě taky popadla nějaká nostalgie, protože Ninju sehnal, vypálil a znovu jsme si ho pustili, tentokrát v mnohem lepším "kabátě". Tedy, první díl se ještě jakž takž dal. Rozdíl byl v tom, že spíš bavil, než aby opět bral dech. Člověk totiž těžko pochopí ninju, který se vám tajně plíží za zády, aby následně zkoprněl a nechal si dát nakládačku od Dudikoffa nebo těsně před skokem na vás hlasitě zařval (to kdybyste si ho náhodou opravdu do té doby nevšimli). Taky mi přišlo hodně vtipný, jak Joe věčně jen někde postává se svým sexy pohledem a... mlčí. Přiznejme si, neměl příliš náročnou roli na text. Doháněl to svým "ninjauměním", které většina lidí považuje za pochybné. Tohle já zase říct nemůžu, já se při  všech bitkách bavila dobře, člověk zkrátka nesmí projednou být příliš náročný. Nic víc (než bitky, mlčení a sexy pohled) mi ovšem v hlavě z opětovného sledování neutkvělo (možná ještě Joeova jízda na motorce, v lakýrkách).
To druhý díl byl ve všech ohledech ještě vtipnější. Michael alias Joe už tolik nemlčí, naproti tomu sexy pohled mu zůstal (to koukání mu prostě jde) a po městě se prochází spíš jako manekýn než příslušník ozbrojených sil (nebo čeho to vlastně byl příslušníkem :D, rangers tuším). Co se týče ninjů, tak ti byli minimálně dvakrát neschopnější než v prvním díle. Vlastně jim stačilo dát pořádnou facku, aby leželi na zemi v bezvědomí. Já bych si teda od ninjů představovala trochu víc. Totálně zcestná je taky scéna, kdy se červení ninjové předvádějí před jejich "stvořitelem" (nebo tím, co to celé financuje), aby následně nastoupil ninja kápo a všechny je pozabíjel, doslova (WTF?!!!). Samozřejmě prdel jim všem na konci natrhne Joe spolu se svým černošským přítelem Stevem Jamesem, který do téhle komedie taky dokonale zapadá. Já třeba upřímně miluju jeho zálibu v zabíjení a devastování. Tu projevil už v závěru prvního dílu, kdy usazen na korbě auta s kulometem střílel všude okolo bez ohledu na to, jestli třeba nezasáhne právě Joea, a měl z toho nejspíš (soudě podle výrazu a řevu) několikanásobný orgasmus. Ve druhém díle mu to zůstalo. Ale to nemá být urážka, Jackson je fakt sympaťák (teď jsem si vzpomněla na bráchův vtípek, kdy oba nastoupili na službu v Karibiku a představili se jako Armstrong a Jackson, přičemž brácha vtipně doplnil Louis Armstrong a Michael Jackson :D, ale to jen tak mimo, samozřejmě jsou Joe a Curtis, až takhle humorní autoři filmů nebyli). A co mi taky vadilo bylo, že se ve filmu "řežou" prakticky neustále. Klidné scény by dohromady vydaly tak na deset minut a tolik akčnosti já nepotřebuju ani v akčním filmu. Jinak nesmyslů tam bylo mnohem víc, než jsem vyjmenovala výše.
Abych to shrnula, první díl se dá snést, pokud to člověk bral jako oddychovku, ale druhý byl vyloženě komedie. Pro mě tak paradoxně zůstává největším tahákem obsazení Michaela Dudikoffa.  Hlavně kvůli němu bych se teď na něco z toho koukla znovu (no, na dvojku už možná ani kvůli němu ne). Ne, že by byl tak dobrý herec, ale líbí se mi jako chlap, má své kouzlo. Ve své době pro nás byl Americký Ninja opravdu něco, v dnešní veškeré kouzlo ztrácí. Ale přiznám se, že mám tu odvahu kouknout ještě na trojku nebo čtverku.

Je radost dělat si radost

To jsem si zase dala na čas... Je fakt děsně na pytel, jak si člověk často uvědomí, jak moc mu na někom záleželo až ve chvíli, kdy ten člověk není. Na mě to momentálně dolehlo se smrtí Honzy Marka. Pořád jakoby to bylo stejně živý. Jo, asi to časem bude lepší, ale vím, že potom přijde třeba mistrovství světa a zase to bude to samé (vždyť stačil jen souboj MUxVUT). Nedokážu si představit, že už ho neuvidím na ledě s patnáctkou na zádech a nebudu mu fandit. Byl to spolu s Tomášem Plekancem můj nejoblíbenější hráč a když si k tomu přidám, jak moc byl mladej, talentovanej a k tomu skromnej, navíc měl dvouměsíčního syna... nemůžu to pustit z hlavy. Doufám, že je ti tam někde nahoře dobře...

Ale raději k pozitivnějším věcem. Výše zmíněný hokejový souboj univerzit neměl chybu. Atmosféra byla dokonalá a jediná chyba na kráse byla prohra Masaryčky. Ale zase si to hráči VUT zasloužili, opravdu byli lepší. A já se po delší době zase jednou bavila. Té zábavy si totiž teď moc nedopřávám, spíš se obklopuju hezkými věcmi.

Už hrozně dlouho jsem si chtěla koupit do pokoje nové hodiny. Ty staré byly totiž hodně infantilní, ale když jsem dělala celkovou generálku, malovalo se a kupoval nový nábytek, hodiny se tak nějak ponechaly stranou. Původně jsem myslela, že seženu nějaký pěkný v Ikey, ale tam jsem si nevybrala. Pak mě naštěstí praštily náhodou do očí jedny "rufusní" v OBI. Láska na první pohled a navíc měli úplně poslední. Sice by se mi víc hodily na tu červenou stěnu než na bílou, ale to už nějak přežiju, na červené si totiž vévodí Eiffelka z Paříže a zebra z Ikey. :)

Dres jsem po dlouhém pátrání vyhrabala na internetu a pořídila si ho jako vzpomínku. Dávno jsem si chtěla nějaký koupit, tak teď konečně jeden mám a je pro mě z jistých důvodů o to cennější... A abych ten výčet dokončila, překvapivě úspěšná pro mě byla i dnešní návštěva Vaňkovky. Ani jsem nic kupovat nechtěla, když mě upoutal nádherný kabát. Trochu "mastný", pravda, ale proč si tu radost neudělat, když už se člověk od pondělka do pátku dře v práci a na účtě se mu ty peníze jedině znehodnotí. Takže už i fialový kabátek má místo v mé skříni (áách, dlouho jsem si podobně pestrý přála...). 

Jinak zimní pneumatiky, které byly nutností, mezi radosti nepočítám. Teď hodlám nějakou dobu šetřit, než se konečně rozhodnu, jaký koupit noťas. A pak už budu přidávat do kasičky na příští Velikonoce, kdy se s mámou chystám poprvé do Londýna. Doufám, že to vyjde, protože se už teď nemůžu dočkat. Peníze sice občas mizí hodně rychle, ale radost, kterou člověku některé maličkosti udělají, by se jimi ani zaplatit nedala nebo má několikanásobně vyšší cenu, než kdejaká věc stojí.

Abych nerušila tradici, přidávám na závěr Tomáše Kluse. Ten kluk mi začíná pěkně lézt pod kůži, je dobrý. Tuhle písničku mi stačilo slyšet jednou, abych se v ní okamžitě našla, protože už jsem vzdala snahu stát se normální a prostě navždy zůstanu cvokem.

Tomáš Klus - Nina

Law Abiding Citizen

Režie: F. Gary Gray
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/242257-ctihodny-obcan/

Když jsem četla obsazení a info o tomhle filmu, říkala jsem si, že to za každou cenu musím vidět a určitě to bude bezchybný. Teda samozřejmě v rámci možností... prostě že se mi ten film bude líbit. Kombinace thriller - Foxx - Butler, však víte. (Předem upozorňuju, že tohle hodnocení bude nejspíš obsahovat spoilery.)
Abych jim teda nekřivdila, tak je pravda, že začátek byl fakt hodně dobrý. Nevěděla jsem sice, proč Gerardovi vyvraždili rodinu a dozvěděla se to až od bráchy, ale to možná bylo dáno mou vlastní nepozorností. Taky se mi líbilo (v tu chvíli), jak se s tím vypořádal (a vůbec nejlepší bylo jeho zatýkání :D). Fakt mi ho bylo líto, přestože tak úplně jsem jeho chování nechápala. Pro to, co udělal, jsem byla přesvědčená, že tak trochu taky musí být psychouš. Přes psychické následky ze smrti jeho ženy a dcery a nespravedlnost, kterou mu pak uštědřil soud. Trochu měl na to, co udělal, právo, ale normální to nebylo.
Bezprostředně po tom, co se dostal do vězení, mě fakt braly rozhovory Butler vs. Foxx. Tahle část podle mě měla šťávu, byla napínavá a bavila, chvílemi dokonce i rozesmála. Celé se to ovšem zvrtlo zhruba ve chvíli, kdy Butler prohlásil, že pokud nebude do šesti do rána propuštěn, všechny zabije. Od téhle scény to začalo být dost překombinované a po pravdě už jsem mu ani nefandila. Nepřišel mi jako o moc menší šmejd než ten, co vraždil na začátku. (Koho bych ale na jeho místě zabila jako prvního já, byla Viola Davis. Ta ženská měla s prominutím věčně hubu plnou keců a přitom sama nehnula prstem, asi nejvíc nesympatická postava celého filmu. Totální kráva. Promiňte, musela jsem si ulevit.)
Abych to nějak zakončila, tak Butler si sice nezasloužil to, co se mu stalo na začátku, ale rozhodně si zasloužil to, jak nakonec skončil. Podle mě by z něj neměla radost jak jeho mrtvá žena, tak ani dcera. A neměla jsem z něj radost ani já. Asi to mělo dobrý potenciál, ale ten závěr jednoduše neklapl. Líbilo by se mi to promyšlenější, víc napínavý a taky aby to dávalo větší smysl. Takhle vidím jedinou pointu celého filmu v tom, že Gerard Butler byl celý život skrytý maniak (k tomu geniální), který snad i uvítal, že se mu stalo něco hrozného, jen aby se pak mohl s chutí mstít celému světu a ukázat, jakej je borec.

Lidová pořekadla v moderním kabátě

Tohle mě tak dostalo, že se zkrátka musím podělit. :D

Kdo se moc ptá, málo googlí.
Spam nechodí po horách, ale po lidech.
Kam Facebook nemůže, tam nastrčí Like button.
Každý chvilku tahá Torrent.
Všechno padá, co software má.
Co můžeš tweetnout dnes, neodkládej na zítřek.
Bez peněz do Apple Storu nelez.
Tak dlouho se chodí s Acerem do práce, až mu víko upadne. - svatá pravda...
Co na srdci, to na Facebooku.
Bez kódu nejsou koláče.
Všude dobře, s WiFi nejlíp.
Tak dlouho se chodí s otázkou na Seznam, až se zajde na Google.
Kdo chce kam, nabourá se tam.
Třikrát zálohuj a jednou formátuj.

Prvotní zdroj: Ruda dnes na Frekvenci 1
A pak vygoogleno zde: http://www.people.cz/fun/cs/articles-detail/aid-11749#ixzz1a1Rg2Udk

Sabotuju

Sabotuju celý podzim a proto jsem si sem místo původně zamýšleného podzimního "aranžmá" dala tohle bláznivě barevné. A doufám, že ani trochu ošklivě podzimní není! Jediné štěstí je, že tohle krásné babí léto podzimu stále odolává, i když ráno je tma a mlha, přes den se vždycky krásně vyčasí. Ještě pořád nejezdím po tmě do práce i z práce, zatím "jen" do práce. I tak bych tohle období nejraději přeskočila a měla tu zase jaro. Pokud ne jaro, ať je tu aspoň ta zima, krásná, bílá a zasněžená (a pak se vsaďte, jak budu nadávat, že se ve sněhu a námraze nedá jezdit autem).
Měla bych sabotovat i vlastní nerozhodnost. Rozhoduju se totiž, jestli jít do koupi nového notebooku nebo ne. Faktem je, že ten starý už v podstatě dosloužil, protože se nedá otevřít bez skřípění a toho, aby se mi odklopila s vrchním dílem i skoro celá klávesnice. Navíc je zastaralý i co se týče softwaru a můj drahý bratr mě neustále okřikuje, ať ho rozšlapu a konečně si pořídím nový (Copak ho můžu rozdupat, když to byl můj první notebook a prožil se mnou celou vysokou?!). Pořád nevím... Pro můj rozpočet je to významná investice a to musím v nejbližší době počítat i s jinými např. do auta. Pak tu budou Vánoce... Jednoduše pořád je něco. K tomu mám na svůj drahý budoucí noťásek typicky ženské nároky a tudíž se mi nelíbí jen tak nějaký. Takže si budu muset buď připlatit a mít přesně to, co chci, nebo trochu ušetřit a současně se v nárocích uskromnit. A teď babo raď!!
V pátek to bude rok, co jsem vstoupila do pracovního procesu. Měla bych to nějak oslavit a nejspíš taky děkovat bohu (nebo jakékoliv jiné vyšší síle), že jsem ulovila tak dobré místo, jaké jsem ulovila. Je to rok a já jsem pořád spokojená. A protože poslední dny potřebuju občas fakt pořádně proplesknout (k tomu ten svátek), vzala jsem si dovolenou a oslavím rok v práci tím, že vůbec do práce nepůjdu. Ať už je to jakkoliv nevhodné.
Dnešek, zítřek i celý víkend si vyhrazuji na lenošení, tiché proklínání dělníků pracujících na nové fasádě našeho domu, kteří mě i o dovolené budí v sedm ráno (ale zato to máme fakt krásný), "investiční" rozhodování a taky částečné proklínání a usměrňování sebe sama do doby, než opět nastoupím do práce.

Annie Lennox - No More I Love Yous

Dneska je prima den

Vážně, dneska je tak nějak prima den. I když mi po událostech minulého týdne pořád není dobře. Uvědomila jsem si, že je to letos deset let, co jsem ukončila základní školu. Vzpomínám si na 11. září, když jsem přišla domů a sledovala v televizi, co se děje v NY, právě jsem čerstvě nastoupila na Obchodní akademii a druhý den jsme ony teroristické útoky probírali v hodině angličtiny. A tenhle moment mi uvízl v paměti. Nemůžu věřit, že uteklo deset let.
Navíc to bude za chvilku rok, co jsem začala pracovat, další významný milník mého života. Někdy mám chuť vrátit se do školních lavic a jindy jsem zase vděčná, že mám všechny zkoušky, státnice i ostatní, co s tím souviselo, dávno za sebou. To hlavně ve chvílích, kdy mluvím s lidmi, kteří to za sebou ještě nemají.
Začíná podzim, blíží se Vánoce (už zase) a já se snažím nic si z toho nedělat, protože mi máma pořád dokola opakuje, že je zapotřebí užívat si každého dne. Víte proč? Protože život se skládá nejvíc z těch obyčejných dní, který já označuju za nudný nebo pracovní, těšíc se na pátek a víkend, nebo na jiné dny, kdy mám něco naplánovaný. Ono to potom opravdu šíleně utíká... Výjimečných dnů je jako šafránu, navíc se mi skoro denně potvrdí, že prima je to i v práci, kde jsou taky lidé, kteří dokážou vykouzlit úsměv na tváři a někteří i trochu víc.
Snažím se samu sebe dokopat zpátky ke psaní. Nechápu, čím to je, ale největší chuť psát mám vždycky, když sedím v autě. Tam to samozřejmě nejde, tudíž si po cestě dělám plány, jak pár řádků napíšu v práci ve chvilkách volna, které pak stejně samozřejmě nepřijdou a já se zase cestou domů těším na psaní doma. Tam dělám milion jiných věcí, přejde večer, jde se spát a ráno se to celé zase opakuje. S tím, že si vyčítám, že jsem zase nic nenapsala. Z tohohle zatraceného bludného kruhu se musím dostat, jen kdyby to nešlo tak těžko.
A co myslíte? Nebylo to dneska zase přesně tak?

Markéta Konvičková - Cizí světy

Je mi smutno...

Tak jsem si dneska ještě cestou domů plánovala, jak napíšu napůl zlostný příspěvek ohledně začátku podzimu. Pak jsem ale doma otevřela internet a přečetla si zprávu o úmrtí členů ruského hokejového týmu, mezi které patřili i tři naši hráči a nějaký pitomý podzim byl okamžitě zapomenut. A je mi šíleně smutno... Za každého z těch mladých lidí, za Karla Rachůnka, Josefa Vašíčka a Jana Marka, který pro mě už napořád zůstane "mým rozparovačem" a jedním z mých nejoblíbenějších hráčů. Doteď tomu nevěřím, klepou se mi ruce, když tohle píšu, a dnešek asi nebude posledním dnem, kdy to obrečím. Stejně jako jsem už obrečela tolik mladých lidí, kteří tak nespravedlivě odešli. Jen mi pořád vrtá hlavou jediná otázka, proč se tyhle věci dějí...

Díky bohu za psaní

Už jste někdy zkoušeli psát příběh o někom, koho znáte v reálném životě? Příběh o tom, co byste si přáli, aby se stalo, ale s největší pravděpodobností se to nikdy nestane? A dělali jste to hlavně pro spokojenost vlastní duše a uspokojení nesnesitelné touhy ke psaní tohohle příběhu s tím, že to stejně nikdy nikdo číst nebude?
Tak já se do toho právě pustila a zjistila jsem, že už se pak vůbec nedá na toho člověka dívat stejně jako předtím. Nebo aspoň v mém případě, a to stačilo napsat pár vět. Najednou všechno, co bych jinak brala docela normálně a ani se nad tím nepozastavila, beru moc vážně a domýšlím si spoustu hovadin, které s tím ve skutečnosti vůbec nesouvisely. A ty si pak samozřejmě ihned poznamenám, abych je použila do svého příběhu. A potom přemýšlím, jestli je to normální, jestli třeba nejsem úplně na hlavu. Jistě vím, že normální nejsem, to už dávno, ale že bych byla úplně cvok...? Nejlepší na tom je, že všechny tyhle zmatky zavinil někdo úplně jiný, o koho vlastně vůbec nejde. Není totiž nad to, když vás někdo vyhecuje pár naprosto nevinnými, zato dobře mířenými slovy. Za poslední týden se tak stalo hned několik věcí, u kterých mě trklo: Aha, tohle by mohla být dobrá scéna! Ovšem vygradovaná mojí nezměrnou fantazií a ulítlými tužbami...
Trochu jsem si v souvislosti s tím vzpomněla na The Sims, kde jsem si taky vytvářela imaginární rodinky a jejich životy. Tam jsem, na rozdíl od psaní, často využívala skutečných lidí ze svého okolí. A vůbec jsem s tím pak neměla v reálném životě takové "problémy". Logicky jsem tím taky dostala chuť zase si "zapařit" simíky, jenže je nemám nainstalovaný a jsem (jako obvykle) příliš líná to udělat. Stejně pokud bych se k tomu už dokopala, nebudu mít čas hrát, takže o co jde. :D
Díky výše popsanému jsem teď trochu mimo a doufám, že moje okolí to příliš nepostřehlo. Především někteří... Na druhou stranu mi psaní jako obvykle hrozně pomáhá a je to vlastně nakonec fajn. Jen si tak říkám, jak by asi "nedobrovolně zúčastnění" reagovali, kdyby věděli... Možná by to byla docela sranda. Každopádně jak už jsem řekla, zatím je to s úmyslem, že tuhle story nikdy nikdo číst nebude. Ale protože "nikdy" se říkat nemá, jen bůh ví, jak to nakonec dopadne.

Jana Kirschner - Keby si bol môj

The Others

Režie: Alejandro Amenábar
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/17445-ti-druzi/

Dokonalé... Ještě mnohem lepší, než jsem čekala. Hrozně dlouho jsem si na ten film brousila zuby, ale protože nebyl čas ho nasosat a vypálit, nějak k tomu furt nedocházelo. Pak jsem ho zahlédla na stánku a tak samozřejmě okamžitě brala, abysme si ho my, rodina milující horory a thrillery, konečně pustili. A byli jsme nadšení.
Vlastně to ani tak moc horor ani thriller nebyl, jenže na to člověk přijde až u závěrečných titulků. Během filmu jsem se bála slušně a zakrývala si oči v očekávání, kde se co objeví. Zvlášť po tom, co Anne ukázala své matce obrázek lidí, které vídá v jejich domě. Přesně to vyjádřil můj bratr slovy: "Tu starou ženskou vidět nechci!" A od té chvíle si oči zakrýval taky. :D Jednou jsem se i docela slušně lekla tak, že jsem zařvala... Když už jsem u té Anne, tak Alakina Mann byla skvělá. Její bratr James Bentley o něco míň, ale líbil se mi taky. A o výkonu Nicol Kidman asi netřeba mluvit. Nejspíš ji nakonec ještě budu muset začít mít ráda, je totiž jako herečka úžasná.
Film byl sice napínavý a bez chyby, ale co teprve ten závěr... Je fakt, že podruhé už to hodně ztrácí na kráse, když člověk ví, jak to celé dopadne. Na poprvé je to ovšem skutečná bomba (řeknete si, že přeháním, ale já to tak fakt vidím, slovy mého bráchy: WTF?!). Trochu jsem něco tušila, ale byl to jen zlomek toho, jaká pak byla skutečná pravda. Bylo to fascinující a když se člověk podívá zpětně, nemůže jinak než zatleskat. Jediná věc, která mi přišla nedořešená, byl Gracin manžel. U něj pořád nevím, co byl vlastně zač a jaká byla jeho role v příběhu. Přes tuhle maličkost to byl jeden z nejlepších filmů, které jsem za poslední dobu viděla a teď mám nutkání podívat se na něco dalšího od Amenábara. Pochvala ovšem patří všem zúčastněným.

Tento způsob léta...

...zdá se mi poněkud nešťastným, aneb díky bohu za Turecko, kde jsem aspoň nějaké to léto zažila. Takže vážení, tohle měl být report o dovolené, ze které jsem se vrátila 26. července a dosud se nedokopala ho sepsat. Teď už to tak trochu ztrácí na významu. I přesto si to nemůžu odpustit a musím vám říct, že dovolená byla naprosto dokonalá. Koneckonců když jdete po příjezdu do hotelu s kufry ke svému pokoji, a hned za rohem vás místní "partyboy" sjede pohledem od hlavy až k patě, načež prohodí: "Oh... Welcome!", kdo by nebyl hned od začátku pozitivně naladěný. :D Trochu na tom má možná podíl fakt, že je to první rok, co pracuju a tak jsem si ji tak nějak víc užila. Ale určitě se na tom lvím kusem podílí skvělá společnost (nejen moje drahá spolubydlící, i když ta především) a skvělé místo. Už teď vím, že pokud budu mít možnost, ráda bych ještě někdy Turecko navštívila. Fakt tam bylo nádherně, strašný vedro a moc příjemní lidé. Pokud by měl někdo zájem, tak fotky jsou zde. Teď mám bohužel dost problém znovu si navyknout na "normální" režim. Hrozně se mi každý den nechce do práce, je mi tu strašná zima a stýská se mi po těch bezstarostných dnech a pohodě. Jsem prostě poslední dny nějak silně naměkko... Navíc jsem měla narozeniny, tzn. jsem zase o rok starší a to vždycky přemýšlím o životě a o tom, co jsem promeškala, připadám si stará. A koukám, že raději tenhle příspěvek o ničem utnu, protože by byl ještě nakonec depresivní, což nebyl účel. Abych neporušila tradici, mám tu jednu písničku, kterou budu mít navěky spojenou s Tureckem. Slýchávala jsem ji často v autobuse v rádiu, ale hlavně nám ji hráli na výletu lodí, kde jsem si ji definitivně zamilovala. (Kruci, jak já bych šla někam tančit!)

Snoop Dogg - Sweat (David Guetta Remix)