Michael Jackson's This Is It

Název: Michael Jackson's This Is It
Režie: Kenny Ortega
Oficiální text distributora: Film Michael Jackson`s THIS IS IT nabídne Jacksonovým fanouškům a milovníkům jeho hudby unikátní pohled do zákulisí připravovaného představení, které se mělo stát hudební událostí nejen tohoto roku, ale celého desetiletí a možná i více... Filmoví diváci budou mít jedinečnou možnost shlédnout, jak tento umělec vymýšlel, vytvářel a tvrdě trénoval předem vyprodanou sérii koncertů, která se měla konat toto léto v londýnské O2 Aréně.
Vznik tohoto jedinečného snímku plně podpořila Jacksonova rodina a na filmové plátno se tak dostává podrobná a dechberoucí kronika vzniku jednoho uměleckého díla, která se vrací do období od dubna do června 2009. Hudební snímek Michael Jackson`s THIS IS IT vznikl na základě více než stovky hodin filmového materiálu, který byl pořízen během zkoušek, a představuje Jacksonovy nejlepší a nejslavnější skladby. Divákům filmu se naskytne nevšední příležitost pohlédnout do Jacksonova soukromí a seznámit se s tímto mužem tak, jak nám dosud on sám nikdy nedovolil. V syrových a upřímných detailech budeme sledovat Michaela Jacksona při práci potvrzující jeho talent zpěváka, tanečníka, filmaře a architekta. V celé šíři odhalíme jeho kreativního génia a schopnosti, stejně jako odhalíme jeho touhu a cílevědomost dosáhnout vždy a ve všem maxima.
Kenny Ortega, který byl tvůrčím partnerem Michaela Jacksona a režisérem připravované pódiové show, je pod filmem podepsán jako režisér. Producenty snímku jsou Randy Phillips, Kenny Ortega a Paul Gongaware.
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/264853-michael-jacksons-this-is-it-this-is-it/?text=137477
Můj názor: Předem by se slušelo říct, že opravdu nejsem vyhraněným fanouškem Michaela Jacksona. Nikdy jsem žádné jeho živé vystoupení nenavštívila a ani jsem o tom nikdy nepřemýšlela nebo po tom netoužila. Jeho písničky jsem poslouchala stejně, jako spoustu jiných a jenom jsem si byla vědoma toho, že má tenhle člověk úžasný talent na zpívání a nejen to (mezi vším ostatním taky bohužel na sebedestrukci). Taky je pravda, že na tenhle "film" jsme šli hlavně proto, že nic lepšího v tuhle dobu v kině nebylo, tohle bylo jediné, co nás zaujalo. Ale těšila jsem se. Jacksonovy písničky mají něco do sebe a ve spojení s velkým plátnem jsem si říkala, že se určitě budu dobře bavit. A pak to začalo...vyprávěním tanečníků o tom, že se jim splnil sen, když můžou vystupovat po boku MJ, jak jsou současně nadšení a nervózní, jak si nedokážou představit chvíli, kdy budou stát v zákulisí před prvním koncertem. A nejspíš hned v tuhle chvíli, i když jsem se docela bavila, to na mě padlo. Ten zvláštní pocit, který se mě držel celý "film" a dokonce způsobil něco, co jsem v kině zažila naposledy snad před dvanácti lety u Titancu (tohle opravdu není vtip, mluvím o "tom" Titanicu...). Přemýšlela jsem nad ztracenými nadějemi všech lidí, kteří se na tomhle podíleli, všech fanoušků a MJ nevyjímaje, ačkoliv toho nic takového už nikdy trápit nebude. Ten člověk, kterého jsem tu hodinu a půl sledovala, byl živý, veselý, plný nápadů, síly, odhodlání a chuti do toho všeho, co chystal a plánoval. Nedovolil by, aby byla součástí toho velkého návratu sebemenší hloupost, která se mu byť jen trochu nelíbila a nikdo okolo něj si nestěžoval na jeho perfekcionismus, jen všichni poslouchali a říkali: "Bude to tak, jak chceš, MJ. Ty jediný víš, jaké to chceš mít." A on sakra dobře věděl, jaké to chce mít. To pak člověk nemůže alespoň na vteřinu zalitovat, že nic z toho nakonec nebylo, ať už se jedná o Jacksonova skalního fanouška nebo ne. Já zalitovala na mnohem déle, asi hlavně proto, že tenhle člověk ještě měl co ukazát a podle toho, co jsem viděla, rozhodně nepatřil do starého železa, ať už byl v ostatních směrech jakýkoliv.

Ztraceno v přepisu

http://ztraceno-v-prepisu.5forum.net

Mika - The Boy Who Knew Too Much

Mika má nové album a já se nemůžu nevyjádřit. Sice trochu opožděně, ale lepší pozdě, nežli vůbec. :) Takže na úvod krátké info:

Název alba: The Boy Who Knew Too Much
Skladby: We Are Golden, Rain, I See You, Blame It On The Girls, Dr. John, Blue Eyes, Good Gone Girl, Touches You, By The Time, One Foot Boy, Toy Boy, Pick Up Off The Floor, Lover Boy

Jako první musím říct, jak moc mě těší, že se nám Mika neztratil v propadlišti dějin. V tohle jsem doufala už po prvním albu, teď doufám, že jednou bude třetí, čtvrté, páté... Zatím mě ani trochu neomrzel a tímhle albem spíš překvapil. Ačkoliv...mohlo mě překvapit, jak je dobrý? To není překvapení v pravém slova smyslu, protože to jsem věděla dávno. Přesto mi tak trochu po prvním poslechu tohoto alba nešlo do hlavy, jak může být ksakru až tak moc dobrý?! Skoro se dá říct, že co písnička, to skvost, který se krásně poslouchá a ve většině případů dokáže i zvednout náladu. Jen podle mého osobního názoru druhá půlka alba za tou první trochu pokulhává... Přesto nemůžu říct nic jiného, než že se tohle dílko, stejně jako Live In Cartoon Motion, opravdu povedlo. Možná dokonce víc. A vážně nezbývá, než si přát, aby to Mikovi vydrželo hodně dlouho. :)

My Best: I See You, Rain, Blame It On The Girls, Dr. John, Good Gone Girl

My Worst: Touches You, Pick Up Off The Floor

Moulin Rouge

Název: Moulin Rouge
Režie: Baz Luhrmann
Hrají: Nicole Kidman, Ewan McGregor, John Leguizamo, Jim Broadbent, Richard Roxburh a další
Oficiální text distributora: Muži chladnou, jak půvaby vadnou a léta začnou přibývat. Ať je broušený tak či onak, diamant nic nepřekoná, diamant je náš nejlepší kamarád... Paříž, 1900. Byl jeden hoch, zvláštní, okouzlený hoch, smutný pohled měl, byl však velmi moudrý, jednoho dne, jednoho zázračného dne potkali jsme se na cestě záhadné a při tom, jak jsme si o mnohém povídali, o bláznech a králích, tak mi pověděl: To nejkrásnější, co můžeš poznat, je lásku dát a v lásce být milován. Moulin Rouge. Noční kabaret. Tančírna a bordel. Jeho majitelem byl Harold Zidler. Království nočních rozkoší, kde bohatí i chudí chodili za mladým a krásným podsvětím. Nejkrásnější ze všech tam byla žena, kterou jsem miloval. Satine. Byla kurtizána. Prodávala mužům svou lásku. Říkali jí jiskřivý diamant. Byla hvězdou. Žena, kterou jsem miloval, je...
...mrtvá. Je tomu rok

, co jsem přijel do Paříže. Psal se rok 1899, bylo to milostivé léto lásky. Nevěděl jsem nic o Moulin Rouge, Haroldu Zidlerovi ani Satine. Svět žil bohémou a já přijel z Londýna,abych byl její součástí. Na vršku poblíž Paříže stála vesnice Montmartre. Nebyla to, jak mi řekl otec... hříšná vesnice! ...ale bohémský svět, hudebníci, malíři, spisovatelé. Říkalo se jim děti revoluce. Ano, měl jsem žít bez halíře a měl jsem psát o pravdě, kráse, svobodě a o tom, v co jsem věřil nejvíc ze všeho. O lásce.
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/6175-moulin-rouge-moulin-rouge/?text=116752#
Můj názor: Už úvod (doslovně popsaný výše) jakoby diváka lákal nějakou tajemnou silou. "Moulin Rouge. Noční kabaret. Tančírna a bordel. Království nočních rozkoší, kde bohatí i chudí chodili za mladým a krásným podsvětím." Sledujete, jak se otáčí ty velké lopaty tolik známého a fotografovaného "mlýna" v Paříži a skoro nedýcháte. Slyšíte tichý vítr a do toho jen zvuky psacího stroje, jak jeden "zvláštní, okouzlený, moudrý a smutný hoch" píše svůj příběh. Příběh jeho a ženy, kterou miloval. A je to příběh o "pravdě, kráse, svobodě" a hlavně..."o lásce". Protože "the greatest thing you'll ever learn is just to love and be loved in return". Pro někoho jen fráze, pro jiného pravda, kterou možná nebude mít příležitost někdy v životě poznat. A já se řadím mezi ty druhé. Možná právě proto jsem s Christianem cítila od první chvíle, kdy Satine spatřil a pak se společně s ním radovala nebo trápila, když prožíval všechny ty dny po jejím boku.
Známý film, který jistě zná každý druhý, ale já se k němu musela vyjádřit, protože mě připoutal k obrazovce tak, jak to ještě žádný jiný nedokázal. Při pohledu na obrázky jsem si byla jistá, že mě něco takového nemůže bavit (text distributora jsem nečetla), ale ve skutečnosti mi vykouzlila na rtech úsměv už úvodní melodie, která doprovázela titulek s názvem filmu. Štěstí, že jsem do toho šla, teď jsem za to opravdu ráda, i když k tomu rozhodnutí vedla hodně dlouhá cesta váhání. Myslím, že tenhle film by se mohl řadit mezi ty, které jedni milují a druzí odsuzují. Už si dokážu představit, jak vypadá ona pomyslná hranice mezi láskou a nenávistí a vím, že je opravdu tenká, takže stačí málo a... V mém případě se to přehouplo na stranu lásky, obdivu a úžasu. Moulin rouge je film, který mě dokázal rozesmát a v další vteřině rozbrečet. Film, kterému jsem schopná odpustit i smutný konec nebo obsazení Nicole Kidman (nikdy jsem ji nemusela, ale zde byla brilantní). Film, ve kterém jsem měla možnost poznat, že Ewan McGregor má nádherný hlas, který mě dokáže chytit za srdce. Film, který mi ukázal, že Paříž je nádherná i z trochu opačné stránky, než jsem měla možnost ji poznat. Jednoduše film, u kterého stačilo jedno shlédnutí, aby se ihned zařadil na první místo na mém žebříčku. Občas se sama sebe ptám, jak se mu to vlastně povedlo, ale stále je tam a myslím, že ještě hodně dlouho bude. "Come what may... I will love you, until my dying day..."

Všichni jsme lidé smrtelní...

...jak pravil jeden moudrý muž v jednom z mých oblíbených filmů. A tak jsem si ještě před chvílí říkala, pročpak ten Gi dneska hraje jednu hitovku do Michaela Jacksona za druhou? Pochopila jsem v okamžiku, kdy jsem se s obavami podívala na Seznam a spatřila tuhle zprávu. Ano, skutečně jsme všichni smrtelní. I ti z nás, kteří oplývají neobyčejným talentem. Nevím, co říct jiného, než že doufám, že Michael Jackson našel to své "better place"...

Evviva! Den, kdy jsem pokořila "Kilimandžáro"

Kdybych si psala deníček, včerejší den bych si jednoznačně vyznačila hodně výraznou barvou. Protože složení ústní zkoušky z němčiny se v mém případě skutečně dá srovnat s pokořením tohohle známého afrického vrcholu. Tramtadadá, tramtadadá, mám to za sebou! A před sebou poslední prázdniny v životě... Včera jsem si uvědomila, kolikrát jsem si tohle vlastně už říkala, ale až teď je to skutečně pravda. Doktorka ze mě nejspíš nikdy nebude, takže nezbývá než doklepat ten poslední rok a pak huráá do procesu. Fuj...jak hnusně to zní. Radši na to vážně nemyslet, dokud to není nezbytně nutné. Momentálně se, víc než v práci, vidím na té blížící se dovolené, které se vážně nemůžu dočkat a mám pocit, že z té cestovní horečky asi zcvoknu. No...příští týden to ještě půjde, mám zábavu, ale ten další? Už se vidím, jak chodím ode zdi ke zdi a přemýšlím, jak se ksakru zabavím. Jak se člověk může zabavit, když mu chybí jedna "ruka"? Fajn, na to teď radši taky ještě nemyslet. Ještě týden mám na to, abych nerušeně užívala prázdniny a netrápila hlavu žádnými starostmi, ani nepříjemnými myšlenkami. Už se na to vážně těším. :)

Ještě žiju

Už to zase flákám... Jsem si toho vědoma a fakt si za to často nadávám, ale je pravda, že prostě nemám čas. Nasmolit jeden příspěvek mi totiž zabere neuvěřitelné množství času a v době zápočťáku nebo dokonce zkouškového období, aby ho člověk pohledal. Ale kaju se... :D A pokusím se napravit. Co je u mě nového... V podstatě skoro nic, jen jsem ještě donedávna žila v euforii z toho, že jsem dala jednu fakt hnusnou zkouška. Jen škoda, že těch fakt hnusných mám před sebou ještě několik, ale snad je zvládnu podobně úspěšně. Taky jsem vyrazila do kina na Rychlí a zběsilí, což jsem měla v plánu už dlouho a musím říct, že téhle návštěvy jsem rozhodně nelitovala. Tenhle film nenuceně navazoval na úspěšnou jedničku a byl mnohem vydařenější, než druhé a třetí "pokračování". Vin Diesel nezklamal a Paul Walker mu zdatně sekundoval. Prostě prima podívaná, pokud máte možnost, vyražte do kina taky.
Pak jsem se vydala poznávat krásy Vídně. Člověk by si neměl na výlety do podobných měst vyhrazovat jen jeden den, protože se nedá stihnout všechno projít snad ani za týden, natož za takhle krátkou dobu. Ale protože jsem tam byla poprvé, jsem vděčná za to, že jsem viděla alespoň něco. S politováním ovšem musím říct, že výleto to byl nádherný, ale Vídeň samotná...moc pěkné město, to rozhodně, jenže to je asi tak všechno. Nějak tam na mě nedýchala žádná atmosféra, jako třeba v Paříži nebo jiných místech, která jsem navštívila. Chvílemi jsem si připadala jako v Praze nebo dokonce Brně a v tom, že jsem jinde mě utvrzovaly jen německé nápisy všude okolo. Schönbrunn byl nádherný i všechny další monumentální stavby, které se v tomhle městě dají najít, ale znám zkrátka hezčí místa. Za výlet jsem vděčná, zase jsem poznala něco nového, i když je hodně míst, kam bych se vracela raději, než do Vídně...
Tak mě napadá, že když se člověk dostává ke konci zkouškového, nějak mu ubývá energie, v mém případě to platí rozhodně a začínám to plně pociťovat. Už bych potřebovala ten zasloužený odpočinek. Ubírat myšlenky směrem k dovolené a prázdninám, pravděpodobně posledním v mém životě (pokud se tedy nehodlám stát učitelkou, což po nedávné zkušenosti rozhodně nehodlám). Ale aby k tomu odpočinku konečně došlo, musím pro to něco udělat - učit se. Tak já jdu na to...

What's Eating Gilbert Grape

Název: What's Eating Gilbert Grape (Co žere Gilberta Grapea)
Režie: Lasse Hallström
Hrají: Johnny Depp, Juliette Lewis, Leonardo DiCaprio a další
Oficiální text distributora: Gilbert Grape není z těch, kteří by neměli do čeho píchnout. I když Endora je město, kde se toho příliš neděje. Policie město navštívila pouze jednou tehdy, když se Gilbertův retardovaný bratr Arnie pokusil vyšplhat na nedalekou vodní věž. Dávat pozor na bratra je Gilbertovým hlavním úkolem, což dokáže být pěkně otravné. Zejména, když Gilbert kromě toho pracuje v obchodě. Potom mu ale zkříží cestu někdo, kdo ho nenechá chladným. Becky se svojí starou matkou začne mít problémy s autem právě ve chvíli, kdy projíždí přes Endoru. Becky je krásná a Gilbert se právě zamiloval. Najít si však čas pro svůj vlastní život se zdá být pro Gilberta nemožné...
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/4099-co-zere-gilberta-grapea-whats-eating-gilbert-grape/?text=86917
Můj názor: Tenhle film už mi leží v počítači taky pěknou řádku měsíců... Někdy bych potřebovala, aby měl den minimálně 40 hodin, aby se dalo všechno stíhat. :) Ale jsem ráda, že jsem ho konečně zhltla. Moc pěkný film, úplně jiný než ty klasické americké odrhovačky, které jsou o tom jednom a samém. Nevím, jestli tu lepší výkon odvedl Johnny Depp nebo mladičký Leo DiCaprio, který zahrál opravdu úžasně, nominace na Oscara byla oprávněná. Poutavý příběh, který by se na první pohled mohl zdát o ničem. Po delší době to byl první film, u kterého mi i ukápla slza a moc se mi líbil závěr. Film i o tom, že nikdo není dokonalý a občas je toho na každého z nás trochu moc... Ze všeho toho dohromady vzniklo něco, na co se zcela určitě zase někdy hodně ráda podívám. Už teď se nemůžu dočkat. :)

Trailer:

The Scarlet Letter

Název: The Scarlet Letter (Šarlatové písmeno)
Režie: Roland Joffé
Hrají: Demi Moore, Gary Oldman, Robert Duvall a další
Oficiální text distributora: Sedmnácté století v puritánské Americe. Malá vesnička pohlcená divokou přírodou. Žena, Hester Prynne, je pranýřovaná a musí na sobě nosit šarlatové písmeno "A" jako trest za to, že zplodila dítě mimo manželský svazek a odmítla prozradit jméno otce. Hrdost a láska činí výsměch puritánských obyvatel snesitelnějším. Do vesnice přijíždí starší cizinec, kterého Hester jako jediná poznává. Muž se vydává za doktora, stará se o Hester a pátrá po identitě jejího milence... Jeho zájem se brzy soustředí na mladého přepracovaného a nervózního pastora Dimmesdalla. Mezi oběma muži brzy začne vzrůstat nepřátelství. Psychologickému tlaku ale začne Dimmesdall brzy podléhat. Když u vesnice zastaví loď, vidí v ní Hester ideální prostředek k osvobozujícímu útěku pro sebe, svou dceru a svého milence…
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/4864-sarlatove-pismeno-scarlet-letter-the/?text=98168
Můj názor: Hodně dlouho jsem se na tento film chtěla podívat. Ale bohužel ho vlastníme pouze v angličtině a bez českých titulků, na což jsem si netroufla. Možná bych sem tam něco pochytila, ale podstatě filmu bych nejspíš neporozumněla. Nedávno jsme ho ale objevili v televizním programu a hned se chystala kazeta na nahrávání. Po dlouhém čekání jsem tak mohla tenhle film konečně zkouknout. A musím říct, že čekání se vyplatilo. Byl to přesně ten typ filmu, který mám ráda. Vášnivá a přesto skrývaná a nedovolená láska. Můžete si u něj poplakat radostným dojetím i smutkem. A na Garyho Oldmana se vždycky pěkně kouká, i když jako Sirius v Harry Potterovi se mi líbí o něco víc. Člověk trpí s ním, když jeho milovaná Demi Moore musí snášet posměch všech okolo a on jí nemůže pomoci, přestože by stačila jedna věta a tolik by chtěl... Jeho utrpení je cenou za to, že se zamiloval do "zakázané" ženy. Rozhodně je to film se silným příběhem, který bych každému doporučila.

Sash! - Adelante

"Ludva" mě v Camminu přivedl na další úžasnou písničku, o kterou se s vámi musím podělit. Možná, že ji znáte, já ji neznala, ale fakt mě chytila. Je od skupiny Sash! (tu snad znáte docela určitě), název Adelante. No řekněte, nezařádili byste si na to? :D

Konečné rozhodnutí

Dneska jsem se pevně rozhodla - začínám hubnout. Plavková sezona je za dveřmi a já takhle v žádném případě nemůžu vylézt mezi lidi v plavkách. Dneska jsme s bráškou vyrazili na brusle a i když to nedopadlo tak, jak jsme si představovali (tedy hlavně pro něj), bylo to prima, takže proč to nezopakovat? To, že jsem to napsala takhle veřejně mi snad pomůže, budu to brát jako větší závazek a snad to konečně klapne. Takže konec mlsání, protože i když jsou ty čokoládičky, buchty, vánočky a já nevím, co všechno ještě strašně dobrý, postavě fakt nesvědčí. Bože, kde jsou ty časy, kdy jsem mohla sníst cokoliv a nepřibrala jsem ani deko?! Tehdy jsem se dokonce vážně přibrat snažila a nic. Furt stejná váha. Teď je to zase opačne. Najednou se to na mě všechno nashromáždilo a vypadám jako oteklý vorvaň... Ne, tak to jsem přehnala samozřejmě, ale v kondici rozhodně nejsem. :D Jen ta silná vůle... Ale když do ostatních kolem sebe (zvláště do jedné osoby) věčně klavíruju, ať ji sakra konečně má a přestane s tím svým hnusným zlozvykem, měla bych nejspíš začít u sebe. Ale rozhodně si nehodlám dávat závazky typu 10 kilo dolů do měsíce. Zkrátka to zkusím a uvidíme, jestli to půjde dolů. Ale jo...ono to půjde. :) Vážně nepochopím, proč nahoru jdou ta kila sama a dolů tak hrozně těžko. Teď mě tak napadá...ještě mám vlastně jeden závažný důvod, proč se do toho pustit. Ano, tak kvůli tomu to opravdu stojí za to. Fajn, ode dneška se do toho pouštím a tentokrát doopravdy a naprosto vážně. Já těm kilům ještě ukážu! :D

Fotoreportáž

Nevím, jestli jsem to slibovala nebo ne, ale každopádně tu mám pár fotek ze dvou akciček, kterých jsem se nedávno zúčastnila. Jednak to byl hokejový souboj univerzit (Masaryčka vs. VUT - možná znáte, možná ne). Já samozřejmě fandila našim, rozuměj Masaryčce, a měla jsem velkou radost, protože jsme po remíze 7:7 (ale jednoho góla nám neprávem neuznali, potvory...) vyhráli na nájezdy 3:1. Takže milí hokejisté z VUT, jděte se zahrabat, na nás nemáte! :D

Nástup hráčů, družstvo MUNI, kluci na sobě místo dresů měli
všemožné převleky, stejně jako VUT, takže byl občas problém
poznat, kdo ke kterému týmu vlastně patří...

Slavnostní buly v přítomnosti pánů rektorů

Hráči v akci, tohle bude 1. nebo 2. třetina

Tučnáčci, maskoti turnaje

3. třetina

Tak do toho, klucíí, nenechte se zahanbit :D

Závěrečná bitka nemohla chybět, aneb, co by to bylo
za hokej, když by se tam chlapi neporvali :D

Radost vítězného mužstva!!

A ještě jedno video - nástup na 3. třetinu za doprovodu
písně "Jede, jede mašinka" :)

Druhou akcí toho týdne byl koncert skupiny Kryštof, který se tedy uskutečnil už den před hokejovým zápasem, v rámci t-music Kryštof tour po českých univerzitách. Pokud jste na Kryštofech ještě nebyli a budete mít možnost, určitě neváhejte, protože rozhodně nebudete litovat. U Richardových proslovů jsme se slušně nasmáli a do jejich písní se zase naplno zaposlouchali. Prostě večer využitý jedním z nejlepších způsobů.

Tak tohle byla jedna z novějších, jen kdybych si já
hlava děravá vzpomněla na název...

Zpívající Richard podruhé...

Další dva členové kapely, jména po mně nechtějte (*stydí se*)

Kryštof komplet

Tahle se moc nepovedla, uznávám :D Ale musela jsem ji
sem hodit. To za tu "paní"... :P Navíc je na ní krásně
ostře aspoň ten Nikos

Když video z hokeje, tak i z Kryštofů, aby jim to nebylo
líto, takže: Kryštof - Plán

Už je tu zase to pitomý jaro...

Ne, neberte mě vážně. Na tohle se rozhodně nedívám stejně jako Ivan Mládek, protože já mám z toho, že konečně vysvítlo sluníčko a teploty se vyšplhaly vysoko nad 10 stupňů Celsia, obrovskou radost. Vždyť jaro s sebou přináší tolik fajn věcí, uznejte - člověk může konečně odhodit ty neformné zimní bundy a těžké kabáty, chlapi vytahují motorky (jak já bych se zase projela na motorce), můžete se jen tak rozplácnout na balkóně a poslouchat zpěv ptáků, provozovat spoustu sportů, které jste v zimě nemohli, začíná nová sezóna F1 :), apod. Jediným negativem je snad to, že se s příchodem jara začíná blížit konec semestru a s ním i zkouškové období, období stresů. A taky vás zcela jistě nepotěší, když celí dojatí tím krásným počasím vyrazíte se psem na procházku, s nadějí, že se konečně venku nezašpiní, protože je sucho, a on si potom lehne do špinavé kaluže, aby se ochladil, jelikož je mu stejné vedro jako vám. Přesně takhle to dneska udělal Sanka a věru...radost jsem z toho neměla. Ale náladu si tím také zkazit nenechám. Navíc na mě jaro působí tak, jakoby všechno staré bylo zapomenuto a člověk, stejně jako příroda, zase začínal s čistým štítem. Venku to krásně voní, všechno se probouzí... To je spousta důvodů pro to, proč jaro vítat s úsměvem na rtech, takže doufejme, že nám počasí vydrží a zimě dáme nadobro sbohem. Nebo alespoň na dlouhou dobu...

Top 10 - songy mého srdce

Nedávno jsem dostala zase jeden bláznivý nápad a pokusila jsem se vytvořit takový Top 10 mých nejoblíbenějších songů. Byla to tedy fuška, protože vybrat z toho obrovskýho množství těch deset opravdu nej se nedá jen tak snadno. Snaha byla a nakonec z toho vylezlo to, co vidíte níže. Jen podotýkám, že nejsou uspořádány podle pořadí, tzn. ta první není úplně nejoblíbenější, za ní druhá nejoblíbenější, atd... Jsou seřazené čistě náhodně. I když, ano...můžu přiznat, že ty na předních místech pro mě znamenají nejvíc a byly to ty první, které mě napadly.


1) Gigi D'Agostino - L'Amour Toujours

Gigi nesmí chybět, možná by bylo lepší udělat mu samostatný Top 10, třeba někdy příště... Tohle je opravdu moje srdcovka... Nádherná hudba, nádherný text, nádherný klip. Miluju všechna podání tohohle, asi nejslavnějšího, Gigiho hitu (nejsem si jistá, jaký má tahle verze přívlastek, jestli vůbec nějaký, za další zmíním např. 'Lenta' nebo 'Forte Forte', druhá jmenovaná z alba Suono Libero). Jinak k tomuhle už radši nic, asi byste pak mysleli, že jsem totální blázen. U tohohle chlapíka se totiž vážně neovládám. :D




2) Amy Mcdonald - This Is The Life

Nejspíš všichni znáte... Tahle mě chytla na první poslech, líbí se mi, jaký má spád. Naštěstí jsem na ni několikrát narazila v Camminu, jinak bych ji asi vůbec neznala, jelikož rádio skoro vůbec neposlouchám. Takže, grazie Gi...



3) Pavel Dobeš - Papíroví draci

Krásná písnička, která mi zvedne náladu i v těch nejhorších chvílích. Stačí se zaposlouchat do textu, je opravdu pravdivý a mně osobně častokrát pomohl od splínů.



4) R. E. M. - Loosing My Religion

Dlouholeté stálice na mém hudebním nebi. Hodně písniček "přišlo a zase odešlo", ale tahle hitovka od R. E. M. zůstává, nejspíš na věky. Ani nevím, čím mě tak dostává, ale když ji slyším, zkrátka taju a sním...



5) ??? - Robba de Tango

Tak tahle mi právě hraje do uší. Slyšet ji "live" z Cammina je zážitek. Ta harmonika mě vážně dostává. Je to zkrátka kluk šikovnej a talentovanej. OK, už zase plácám... Původně jsem sem chtěla zařadit ještě Comportamento del Movimento, ale nechtěla jsem, aby bylo "přegigiováno", takže jsem z těch dvou nakonec vybrala tuhle. (Pro zájemce přikládám odkaz na Comportamento s úžasným Gigiho hlasem: klik). Pozn. Kompletní název tohohle songu není zcela jasný, protože zatím nevyšel na žádném albu.



6) Kryštof - Zrcadlení

Už jsem tu jednou vyzvedávala Richarda Krajča jako "pana zpěváka". Vždycky jsem ho tak viděla a živým vystoupením minulý týden mi to jen dokázal. Navíc jsem zjistila, že je i, stejně jako ostatní kluci ve skupině, opravdu vtipný, takže Zrcadlení zkrátka nemůže chybět.



7) Mika - Love Today

Další láska na první pohled, která mě asi nikdy nepustí. Mika...velký talent, od kterého vlastním hned několik kousků. Bohužel už jsem od něj dlouho neslyšela nic nového, budu muset nejspíš zapátrat.



8) Nightwish - Amaranth

Tady ani nevím, co napsat... Když se někdo narodí s takovým hlasem, jako má zpěvačka téhle skupiny...prostě i přes ten nářez, kterým tenhle song bezesporu je, nádhera to poslouchat.



9) Rednex - Old Pop In An Oak

Původně to měl být Cotton Eyed Joe, ale nepodařilo se mi najít tu správno verzi, kterou mám ráda, takže nakonec tahle. Je úplně stejně hravá a chytlavá. Člověk má chuť skotačit, když to slyší, tedy alespoň já určitě :D



10) Sister Act - I Will Follow Him

A nakonec něco speciálního. :) Docela určitě známá písnička i film. Možná ne úplně ta nej z toho snímku, ale já ji mám prostě ráda. Navíc zbožňuju, jak to ta babča rozbalí na klavír.



Toť vše, příště možná zase něco z jiného soudku ;)

Apríl je u nás od 17. století

"Hybaj k řezníkovi pro muší sádlo! A nezapomeň ohýbač cihel." Dnes už to od vás nikdo chtít nebude, vypadá to hloupě. Ale před sto lety? Vystřelit si 1. dubna, tedy na Apríla, z někoho tak, že jste ho poslali pro nějaký nesmysl, to byl hit. Třeba k selce pro kohoutí vejce či k hajnému pro zaječí peří.
Není zcela jasné, odkud se tradice vzala. Podle jedné z teorií připadalo na 1. duben narození Jidáše, a protože ten zradil Krista, nemělo se tento den věřit ničemu a nikomu... U nás se zvyk ujal v 17. století. V Kanadě či v USA je tradice celkem živá - když si z někoho vystřelí, zazní tam "april fool", což se dá přeložit jako aprílový žert.
Ještě v minulém století se lidé posílali do železářství pro bublinky do vodováhy nebo mezery do žebříku. První zmínka o aprílových žertech v Česku je z roku 1690. Aprílový zvyk se k nám dostal i se svým jménem, neboť narozdíl od většiny ostatních národních jazyků, slovo "apríl" nepřipomíná označení příslušného měsíce, dubna.
Teorií o tom, kde se apríl vzal, existuje víc. Kromě té spojené s Jidášem za ním může být reforma kalendáře za Julia Caesara - 1. duben byl zároveň prvním dnem v novém roce.

Zdroj: Mladá fronta Dnes, 1. dubna 2009, Radka Wallerová

Ať žijí galeje!

Už jste se někdy rozhodli, že provedete totální úklid svého pokoje? Já za poslední dobu (čti "za poslední dva roky") hned několikrát, ale pořád jsem tomu nějak nemohla dostát. Ne, že bych se na to vykašlala úplně, ale pokaždé se mi podaří uklidit jen mizivou část všech věcí, které jsem za celý život v těch šuplících, skříních a poličkách uskladnila. Takže po tom velkém několikahodinovém úklidu vypadá můj pokoj docela stejně jako předtím. To, že tam ubylo několik desítek věcí by nezasvěcený pozorovatel vůbec nepoznal... Nejspíš proto jsem se před pár dny rozhodla, že další mega úklid už bude opravdu mega. Žádné: "tohle přece nemůžu vyhodit, vždyť je v tom celé moje dětství..." Vrhla jsem se do toho po hlavě a do koše zkrátka tentokrát letělo téměř všechno. Sice mám teď pokoj plný prachu a pytlů s odpadky, ale můžu na sebe být hrdá - odolala jsem. Zbavila jsem se hromady zbytečných krámů, i když ještě nejsem na konci úklidu, a teď už jen doufám, že se o prázdninách dočkám i nového nábytku.
Navíc jsem se tenhle týden ještě stihla odměnit úžasným koncertem v rámci t-music Kryštof tour a hokejem, ve kterém to naše univerzita protihráčům hezky natřela (aneb díky moc kluci, skvěle jsem si to užila). A koncert Kryštofů můžu všem jen doporučit, protože něco tak zábavného jsem už dlouho nezažila (nelze opomenout ani úžasný hlas Richarda Krajča, což je prostě "pan zpěvák"). Jen škoda, že byl ten den (úterý 24. března) poznamenán smutnou událostí s názvem "pád vlády". Grazie, signor Paroubek. È tutto.

Jen tak o životě...

Dnes mi cestou na vlak zase jednou padnul pohled na naši (spíš moji bývalou) základní školu, do které směřovaly kroky spousty dětí. Musím přiznat, že se mi hodně zastesklo po dobách, kdy jsem do ní s těžkou aktovkou na zádech, kráčela taky. Nedávno jsem si totiž uvědomila, že už je to 8 let, co jsem ji opustila! Strašná realita...To mi připomíná další šílenou věc, a sice, že můj bráška o víkendu oslavil 26 let a vyděsil se nad tím i on sám se slovy: "Je to v pytli, už se blíží třicítka." A není to pravda? Jen si představte, že jsem ho označila za "starého", když mu bylo 20, opravdu to pro mě bylo přímo neuvěřitelné a dnes už je to 6 let zpátky. Nad těmahle věcma, věkem obzvláště, by asi člověk vůbec neměl přemýšlet, protože je to dosti depresivní... Uvědomíte si, kolik let už máte za sebou a co jste za tu dobu vlastně stihli prožít? Hodně věcí... Ale jak se to zpívá v té písničce - život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře. Výstižné. V životě je to vážně jako na houpačce. Když je mi hodně zle, nejraději bych se na tu základní školu vrátila, ale pak si uvědomím...absolvovat znovu celou střední školu a tři roky vejšky? Ne, děkuji, jednou to bohatě stačil. Ovšem přijde mi trochu líto, že si ty děti vůbec neuvědomují, co vlastně mají. Jen si to přiznejme, nebyli jsme jiní. Škola nás otravovala a netušili jsme, že pak přijde něco ještě mnohem horšího. Že přijdou doby, kdy na ni budeme s láskou vzpomínat, bychom neuznali ani na šibenici. Dnes bych si těchto let vážila mnohem více. Kde jsou ty časy, kdy vrcholem učení byla jedna stránka A5 v sešitě, že... A dnes to tu máme zase, sama jsem to řekla: 'Znovu tři roky vejšky? Ne, děkuji.' Věřím, že přijdou doby, kdy si ji budu chtít zopakovat klidně několikrát, jen abych nemusela zažívat tu hroznou budoucí přítomnost (to je tedy spojení na hlavu, uznávám). Nejspíš se do toho začínám pěkně zamotávat, takže bych to radši měla ukončit. Co jsem tím vším vlastně chtěla říct? V podstatě nic, jen takový shluk myšlenek, které mi dnes běhaly hlavou. Jediným závěrem je snad to, že stárneme až příliš rychle a i když ten dnešní den není zrovna ideální, rozhodně nebudeme mít možnost ho prožít znovu, tudíž bysme si ho měli vážit i přesto. A navíc...zas budem šťastni, tak prosím zhasni svět...

Tak snad vítejte...

Tohle je už můj...vlastně ani nevím přesně kolikátý blog. Nabízí se tudíž otázka, proč si pořád zakládám nějaký nový. A odpověď? Vlastně ani sama pořádně nevím. Bude to nejspíš tím, že často nemám čas a jakmile to začnu zanedbávat, už si potom nenajdu čas se k tomu vrátit. Po čase mě zase chytne mánie a vrhnu se do nového blogu. No...a tak to jde pořád dokola. Je na čase s tím tedy konečně něco udělat a zůstat u jednoho. Snad už to vyjde, slibuji, že se budu vážně snažit.