Jen tak o životě...

Dnes mi cestou na vlak zase jednou padnul pohled na naši (spíš moji bývalou) základní školu, do které směřovaly kroky spousty dětí. Musím přiznat, že se mi hodně zastesklo po dobách, kdy jsem do ní s těžkou aktovkou na zádech, kráčela taky. Nedávno jsem si totiž uvědomila, že už je to 8 let, co jsem ji opustila! Strašná realita...To mi připomíná další šílenou věc, a sice, že můj bráška o víkendu oslavil 26 let a vyděsil se nad tím i on sám se slovy: "Je to v pytli, už se blíží třicítka." A není to pravda? Jen si představte, že jsem ho označila za "starého", když mu bylo 20, opravdu to pro mě bylo přímo neuvěřitelné a dnes už je to 6 let zpátky. Nad těmahle věcma, věkem obzvláště, by asi člověk vůbec neměl přemýšlet, protože je to dosti depresivní... Uvědomíte si, kolik let už máte za sebou a co jste za tu dobu vlastně stihli prožít? Hodně věcí... Ale jak se to zpívá v té písničce - život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře. Výstižné. V životě je to vážně jako na houpačce. Když je mi hodně zle, nejraději bych se na tu základní školu vrátila, ale pak si uvědomím...absolvovat znovu celou střední školu a tři roky vejšky? Ne, děkuji, jednou to bohatě stačil. Ovšem přijde mi trochu líto, že si ty děti vůbec neuvědomují, co vlastně mají. Jen si to přiznejme, nebyli jsme jiní. Škola nás otravovala a netušili jsme, že pak přijde něco ještě mnohem horšího. Že přijdou doby, kdy na ni budeme s láskou vzpomínat, bychom neuznali ani na šibenici. Dnes bych si těchto let vážila mnohem více. Kde jsou ty časy, kdy vrcholem učení byla jedna stránka A5 v sešitě, že... A dnes to tu máme zase, sama jsem to řekla: 'Znovu tři roky vejšky? Ne, děkuji.' Věřím, že přijdou doby, kdy si ji budu chtít zopakovat klidně několikrát, jen abych nemusela zažívat tu hroznou budoucí přítomnost (to je tedy spojení na hlavu, uznávám). Nejspíš se do toho začínám pěkně zamotávat, takže bych to radši měla ukončit. Co jsem tím vším vlastně chtěla říct? V podstatě nic, jen takový shluk myšlenek, které mi dnes běhaly hlavou. Jediným závěrem je snad to, že stárneme až příliš rychle a i když ten dnešní den není zrovna ideální, rozhodně nebudeme mít možnost ho prožít znovu, tudíž bysme si ho měli vážit i přesto. A navíc...zas budem šťastni, tak prosím zhasni svět...