127 Hours

Režie: Danny Boyle
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/272015-127-hodin/

Je opravdu neskutečný, jak se život jednoho člověka může tak zásadně změnit během jediné vteřiny. Mně asi docházejí slova... Ok, tak od začátku. Úplně náhodou jsem zahlédla název tohohle filmu v plánovaném uvedení do kin. Když jsem pak spatřila jméno režiséra Dannyho Boyla a Jamese Franca v hlavní roli, měla jsem jasno, tohle prostě musím vidět. Jako obvykle jsem si najela na ČSFD a koukám, kolik už to má hodnocení, takže to pravděpodobně bude "k sehnání". A tak jsem se dostala ke zhlédnutí už včera večer.
Věděla jsem, o co půjde a věděla jsem, že je to natočené podle skutečné události. Ve zkratce jde o příběh mladého horolezce, který se vydal na dobrodružnou výpravu, aniž by dal někomu vědět, kam se vlastně chystá. Věděl to jen on sám. A určitě si to dobrodružství skvěle užíval. Až do chvíle, kdy mu obrovský balvan přimáčkl půlku paže ke skalní stěně... Neměl dostatek jídla, neměl dostatek pití, ani věcí potřebných k tomu, aby se z toho dostal. A tak utíkaly vteřiny, minuty, hodiny a dny, zatímco Aron zůstával uvězněný kdesi, kde ho nikdo nemohl najít a vlastně ani nehledal.
Řeknete si, dobře mu tak a je to pravda. Je jasné, že pokud by o jeho cestě věděla spousta lidí, nic takového by se nestalo, ale Murphyho zákony prostě platí 100% v každé situaci. Neviděla jsem ještě film, kde by jeho převážná většina závisela na výkonu jediného herce. Kromě Jamese se tu vlastně neobjeví žádná další postava, která by byla nějak zvlášť významná. Jde tu jen o něj, o jeho zoufalství a snahu zachránit si život jakýmkoliv způsobem.
Je to hrozně silný film, ať už díky skvělé režii Dannyho Boylea nebo skvělému výkonu Jamese Franca. Vždycky jsem říkala, že je ten chlap dobrý a že mu jeho role zkrátka věřím. I teď se mu to povedlo. Chvílemi jsem si skoro okusovala nehty a zoufalství mě přepadalo i tehdy, kdy se on sám snažil coby Aron aspoň na okamžik myslet na něco jiného a udělat si sám ze sebe legraci. Protože to zoufalství tam bylo pořád. A v závěru jsem doslova cítila (a ještě teď cítím při vzpomínce na to) každý krůček, který musel udělat pro své osvobození. Na první pohled se snad zdá hodina a půl neskutečně dlouhá, když většinu času jen koukáte na chlápka uvíznutého ve štěrbině skály, ale já se ani okamžik nenudila. (A trochu jsem si vzpomněla na Toma Hankse v Trosečníkovi, který si s mojí psychikou taky pěkně pohrál.) Ten film mě doslova převálcoval.
Skutečného Arona Ralstona vážně obdivuju, ten příběh se zdá skoro neuvěřitelný. Jen nevím, jestli bych si to dokázala tolik prožít i v kině, nějak si to neumím představit. A na závěr musím tomuhle filmu přiznat k dobru i skvělou hudbu, ta byla opravdu bez chyby. Vše dohromady tvoří neobyčejný a nezapomenutlný filmový zážitek.