Sabotuju

Sabotuju celý podzim a proto jsem si sem místo původně zamýšleného podzimního "aranžmá" dala tohle bláznivě barevné. A doufám, že ani trochu ošklivě podzimní není! Jediné štěstí je, že tohle krásné babí léto podzimu stále odolává, i když ráno je tma a mlha, přes den se vždycky krásně vyčasí. Ještě pořád nejezdím po tmě do práce i z práce, zatím "jen" do práce. I tak bych tohle období nejraději přeskočila a měla tu zase jaro. Pokud ne jaro, ať je tu aspoň ta zima, krásná, bílá a zasněžená (a pak se vsaďte, jak budu nadávat, že se ve sněhu a námraze nedá jezdit autem).
Měla bych sabotovat i vlastní nerozhodnost. Rozhoduju se totiž, jestli jít do koupi nového notebooku nebo ne. Faktem je, že ten starý už v podstatě dosloužil, protože se nedá otevřít bez skřípění a toho, aby se mi odklopila s vrchním dílem i skoro celá klávesnice. Navíc je zastaralý i co se týče softwaru a můj drahý bratr mě neustále okřikuje, ať ho rozšlapu a konečně si pořídím nový (Copak ho můžu rozdupat, když to byl můj první notebook a prožil se mnou celou vysokou?!). Pořád nevím... Pro můj rozpočet je to významná investice a to musím v nejbližší době počítat i s jinými např. do auta. Pak tu budou Vánoce... Jednoduše pořád je něco. K tomu mám na svůj drahý budoucí noťásek typicky ženské nároky a tudíž se mi nelíbí jen tak nějaký. Takže si budu muset buď připlatit a mít přesně to, co chci, nebo trochu ušetřit a současně se v nárocích uskromnit. A teď babo raď!!
V pátek to bude rok, co jsem vstoupila do pracovního procesu. Měla bych to nějak oslavit a nejspíš taky děkovat bohu (nebo jakékoliv jiné vyšší síle), že jsem ulovila tak dobré místo, jaké jsem ulovila. Je to rok a já jsem pořád spokojená. A protože poslední dny potřebuju občas fakt pořádně proplesknout (k tomu ten svátek), vzala jsem si dovolenou a oslavím rok v práci tím, že vůbec do práce nepůjdu. Ať už je to jakkoliv nevhodné.
Dnešek, zítřek i celý víkend si vyhrazuji na lenošení, tiché proklínání dělníků pracujících na nové fasádě našeho domu, kteří mě i o dovolené budí v sedm ráno (ale zato to máme fakt krásný), "investiční" rozhodování a taky částečné proklínání a usměrňování sebe sama do doby, než opět nastoupím do práce.

Annie Lennox - No More I Love Yous

Dneska je prima den

Vážně, dneska je tak nějak prima den. I když mi po událostech minulého týdne pořád není dobře. Uvědomila jsem si, že je to letos deset let, co jsem ukončila základní školu. Vzpomínám si na 11. září, když jsem přišla domů a sledovala v televizi, co se děje v NY, právě jsem čerstvě nastoupila na Obchodní akademii a druhý den jsme ony teroristické útoky probírali v hodině angličtiny. A tenhle moment mi uvízl v paměti. Nemůžu věřit, že uteklo deset let.
Navíc to bude za chvilku rok, co jsem začala pracovat, další významný milník mého života. Někdy mám chuť vrátit se do školních lavic a jindy jsem zase vděčná, že mám všechny zkoušky, státnice i ostatní, co s tím souviselo, dávno za sebou. To hlavně ve chvílích, kdy mluvím s lidmi, kteří to za sebou ještě nemají.
Začíná podzim, blíží se Vánoce (už zase) a já se snažím nic si z toho nedělat, protože mi máma pořád dokola opakuje, že je zapotřebí užívat si každého dne. Víte proč? Protože život se skládá nejvíc z těch obyčejných dní, který já označuju za nudný nebo pracovní, těšíc se na pátek a víkend, nebo na jiné dny, kdy mám něco naplánovaný. Ono to potom opravdu šíleně utíká... Výjimečných dnů je jako šafránu, navíc se mi skoro denně potvrdí, že prima je to i v práci, kde jsou taky lidé, kteří dokážou vykouzlit úsměv na tváři a někteří i trochu víc.
Snažím se samu sebe dokopat zpátky ke psaní. Nechápu, čím to je, ale největší chuť psát mám vždycky, když sedím v autě. Tam to samozřejmě nejde, tudíž si po cestě dělám plány, jak pár řádků napíšu v práci ve chvilkách volna, které pak stejně samozřejmě nepřijdou a já se zase cestou domů těším na psaní doma. Tam dělám milion jiných věcí, přejde večer, jde se spát a ráno se to celé zase opakuje. S tím, že si vyčítám, že jsem zase nic nenapsala. Z tohohle zatraceného bludného kruhu se musím dostat, jen kdyby to nešlo tak těžko.
A co myslíte? Nebylo to dneska zase přesně tak?

Markéta Konvičková - Cizí světy

Je mi smutno...

Tak jsem si dneska ještě cestou domů plánovala, jak napíšu napůl zlostný příspěvek ohledně začátku podzimu. Pak jsem ale doma otevřela internet a přečetla si zprávu o úmrtí členů ruského hokejového týmu, mezi které patřili i tři naši hráči a nějaký pitomý podzim byl okamžitě zapomenut. A je mi šíleně smutno... Za každého z těch mladých lidí, za Karla Rachůnka, Josefa Vašíčka a Jana Marka, který pro mě už napořád zůstane "mým rozparovačem" a jedním z mých nejoblíbenějších hráčů. Doteď tomu nevěřím, klepou se mi ruce, když tohle píšu, a dnešek asi nebude posledním dnem, kdy to obrečím. Stejně jako jsem už obrečela tolik mladých lidí, kteří tak nespravedlivě odešli. Jen mi pořád vrtá hlavou jediná otázka, proč se tyhle věci dějí...

Díky bohu za psaní

Už jste někdy zkoušeli psát příběh o někom, koho znáte v reálném životě? Příběh o tom, co byste si přáli, aby se stalo, ale s největší pravděpodobností se to nikdy nestane? A dělali jste to hlavně pro spokojenost vlastní duše a uspokojení nesnesitelné touhy ke psaní tohohle příběhu s tím, že to stejně nikdy nikdo číst nebude?
Tak já se do toho právě pustila a zjistila jsem, že už se pak vůbec nedá na toho člověka dívat stejně jako předtím. Nebo aspoň v mém případě, a to stačilo napsat pár vět. Najednou všechno, co bych jinak brala docela normálně a ani se nad tím nepozastavila, beru moc vážně a domýšlím si spoustu hovadin, které s tím ve skutečnosti vůbec nesouvisely. A ty si pak samozřejmě ihned poznamenám, abych je použila do svého příběhu. A potom přemýšlím, jestli je to normální, jestli třeba nejsem úplně na hlavu. Jistě vím, že normální nejsem, to už dávno, ale že bych byla úplně cvok...? Nejlepší na tom je, že všechny tyhle zmatky zavinil někdo úplně jiný, o koho vlastně vůbec nejde. Není totiž nad to, když vás někdo vyhecuje pár naprosto nevinnými, zato dobře mířenými slovy. Za poslední týden se tak stalo hned několik věcí, u kterých mě trklo: Aha, tohle by mohla být dobrá scéna! Ovšem vygradovaná mojí nezměrnou fantazií a ulítlými tužbami...
Trochu jsem si v souvislosti s tím vzpomněla na The Sims, kde jsem si taky vytvářela imaginární rodinky a jejich životy. Tam jsem, na rozdíl od psaní, často využívala skutečných lidí ze svého okolí. A vůbec jsem s tím pak neměla v reálném životě takové "problémy". Logicky jsem tím taky dostala chuť zase si "zapařit" simíky, jenže je nemám nainstalovaný a jsem (jako obvykle) příliš líná to udělat. Stejně pokud bych se k tomu už dokopala, nebudu mít čas hrát, takže o co jde. :D
Díky výše popsanému jsem teď trochu mimo a doufám, že moje okolí to příliš nepostřehlo. Především někteří... Na druhou stranu mi psaní jako obvykle hrozně pomáhá a je to vlastně nakonec fajn. Jen si tak říkám, jak by asi "nedobrovolně zúčastnění" reagovali, kdyby věděli... Možná by to byla docela sranda. Každopádně jak už jsem řekla, zatím je to s úmyslem, že tuhle story nikdy nikdo číst nebude. Ale protože "nikdy" se říkat nemá, jen bůh ví, jak to nakonec dopadne.

Jana Kirschner - Keby si bol môj

The Others

Režie: Alejandro Amenábar
Odkaz: http://www.csfd.cz/film/17445-ti-druzi/

Dokonalé... Ještě mnohem lepší, než jsem čekala. Hrozně dlouho jsem si na ten film brousila zuby, ale protože nebyl čas ho nasosat a vypálit, nějak k tomu furt nedocházelo. Pak jsem ho zahlédla na stánku a tak samozřejmě okamžitě brala, abysme si ho my, rodina milující horory a thrillery, konečně pustili. A byli jsme nadšení.
Vlastně to ani tak moc horor ani thriller nebyl, jenže na to člověk přijde až u závěrečných titulků. Během filmu jsem se bála slušně a zakrývala si oči v očekávání, kde se co objeví. Zvlášť po tom, co Anne ukázala své matce obrázek lidí, které vídá v jejich domě. Přesně to vyjádřil můj bratr slovy: "Tu starou ženskou vidět nechci!" A od té chvíle si oči zakrýval taky. :D Jednou jsem se i docela slušně lekla tak, že jsem zařvala... Když už jsem u té Anne, tak Alakina Mann byla skvělá. Její bratr James Bentley o něco míň, ale líbil se mi taky. A o výkonu Nicol Kidman asi netřeba mluvit. Nejspíš ji nakonec ještě budu muset začít mít ráda, je totiž jako herečka úžasná.
Film byl sice napínavý a bez chyby, ale co teprve ten závěr... Je fakt, že podruhé už to hodně ztrácí na kráse, když člověk ví, jak to celé dopadne. Na poprvé je to ovšem skutečná bomba (řeknete si, že přeháním, ale já to tak fakt vidím, slovy mého bráchy: WTF?!). Trochu jsem něco tušila, ale byl to jen zlomek toho, jaká pak byla skutečná pravda. Bylo to fascinující a když se člověk podívá zpětně, nemůže jinak než zatleskat. Jediná věc, která mi přišla nedořešená, byl Gracin manžel. U něj pořád nevím, co byl vlastně zač a jaká byla jeho role v příběhu. Přes tuhle maličkost to byl jeden z nejlepších filmů, které jsem za poslední dobu viděla a teď mám nutkání podívat se na něco dalšího od Amenábara. Pochvala ovšem patří všem zúčastněným.