Day 04 – A memory from childhood

Hm... hm... hm... Dětství je docela daleko, tak přemýšlím, která vzpomínka mi z téhle doby uvízla v paměti. Pamatuju si třeba, jak jsme se ve školce prali o tatry, když jsme mohli jít ven na pískoviště a na tyhle doby hrozně ráda vzpomínám. :) Pak si pamatuju dovolenou na Senci na Slovensku, kam jsme pravidelně jezdívali a kdy jsem ještě byla opravdu malinký pišišvor. Nevzpomínám si na nic víc než na to, že jsem na sobě měla úžasný černo žlutý komplet s čepičkou a celý jsem si ho pozvracela. :D (Kromě čepičky) A teď se mi vybavil ještě jeden silný zážitek, na který se nedá zapomenout. Jako menší jsem ráda jezdila na tábory a tam jsme pokaždý hráli takovou připitomělou hru (doufám, že ji někdo nezná a nemá rád :D), která se jmenovala Vláček přátelství. Jeden člověk vždycky chodil uvnitř kruhu, který vytvořili ostatní držící se za ruce, a přitom se zpívalo: "Jede vláček přátelství, kdo má šáteček ten líbat smí. Ó bim bim bim, ó bam bam bam, komu já tu pusu dám." Šátek měl samozřejmě ten, kdo chodil uvnitř, proti směru ostatních, kteří se drželi za ruce. Jakmile se dozpívalo, musel daný ubožák rozprostřít šátek na zem, kleknout si na něj spolu s tím, naproti komu se v tu chvíli zastavil, a dát si s ním pusu. Pokud pominu fakt, že to bylo děsně nehygienické :D, tak to bylo super hlavně, pokud jste se zastavili u někoho, koho jste nesnášeli jen na pohled, natož ho ještě líbat, samozřejmě na pusu. No všichni jsme tuhle "super" hru nesnášeli a děsili se, kdy se zase bude hrát. Pak jsme se celí zoufalí schovávali ve stanu pod postele nebo si vymýšleli, že máme rýmu a nechceme to šířit dále. :D Prostě vskutku nezapomenutelné...