Ať žijí galeje!

Už jste se někdy rozhodli, že provedete totální úklid svého pokoje? Já za poslední dobu (čti "za poslední dva roky") hned několikrát, ale pořád jsem tomu nějak nemohla dostát. Ne, že bych se na to vykašlala úplně, ale pokaždé se mi podaří uklidit jen mizivou část všech věcí, které jsem za celý život v těch šuplících, skříních a poličkách uskladnila. Takže po tom velkém několikahodinovém úklidu vypadá můj pokoj docela stejně jako předtím. To, že tam ubylo několik desítek věcí by nezasvěcený pozorovatel vůbec nepoznal... Nejspíš proto jsem se před pár dny rozhodla, že další mega úklid už bude opravdu mega. Žádné: "tohle přece nemůžu vyhodit, vždyť je v tom celé moje dětství..." Vrhla jsem se do toho po hlavě a do koše zkrátka tentokrát letělo téměř všechno. Sice mám teď pokoj plný prachu a pytlů s odpadky, ale můžu na sebe být hrdá - odolala jsem. Zbavila jsem se hromady zbytečných krámů, i když ještě nejsem na konci úklidu, a teď už jen doufám, že se o prázdninách dočkám i nového nábytku.
Navíc jsem se tenhle týden ještě stihla odměnit úžasným koncertem v rámci t-music Kryštof tour a hokejem, ve kterém to naše univerzita protihráčům hezky natřela (aneb díky moc kluci, skvěle jsem si to užila). A koncert Kryštofů můžu všem jen doporučit, protože něco tak zábavného jsem už dlouho nezažila (nelze opomenout ani úžasný hlas Richarda Krajča, což je prostě "pan zpěvák"). Jen škoda, že byl ten den (úterý 24. března) poznamenán smutnou událostí s názvem "pád vlády". Grazie, signor Paroubek. È tutto.

Jen tak o životě...

Dnes mi cestou na vlak zase jednou padnul pohled na naši (spíš moji bývalou) základní školu, do které směřovaly kroky spousty dětí. Musím přiznat, že se mi hodně zastesklo po dobách, kdy jsem do ní s těžkou aktovkou na zádech, kráčela taky. Nedávno jsem si totiž uvědomila, že už je to 8 let, co jsem ji opustila! Strašná realita...To mi připomíná další šílenou věc, a sice, že můj bráška o víkendu oslavil 26 let a vyděsil se nad tím i on sám se slovy: "Je to v pytli, už se blíží třicítka." A není to pravda? Jen si představte, že jsem ho označila za "starého", když mu bylo 20, opravdu to pro mě bylo přímo neuvěřitelné a dnes už je to 6 let zpátky. Nad těmahle věcma, věkem obzvláště, by asi člověk vůbec neměl přemýšlet, protože je to dosti depresivní... Uvědomíte si, kolik let už máte za sebou a co jste za tu dobu vlastně stihli prožít? Hodně věcí... Ale jak se to zpívá v té písničce - život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře. Výstižné. V životě je to vážně jako na houpačce. Když je mi hodně zle, nejraději bych se na tu základní školu vrátila, ale pak si uvědomím...absolvovat znovu celou střední školu a tři roky vejšky? Ne, děkuji, jednou to bohatě stačil. Ovšem přijde mi trochu líto, že si ty děti vůbec neuvědomují, co vlastně mají. Jen si to přiznejme, nebyli jsme jiní. Škola nás otravovala a netušili jsme, že pak přijde něco ještě mnohem horšího. Že přijdou doby, kdy na ni budeme s láskou vzpomínat, bychom neuznali ani na šibenici. Dnes bych si těchto let vážila mnohem více. Kde jsou ty časy, kdy vrcholem učení byla jedna stránka A5 v sešitě, že... A dnes to tu máme zase, sama jsem to řekla: 'Znovu tři roky vejšky? Ne, děkuji.' Věřím, že přijdou doby, kdy si ji budu chtít zopakovat klidně několikrát, jen abych nemusela zažívat tu hroznou budoucí přítomnost (to je tedy spojení na hlavu, uznávám). Nejspíš se do toho začínám pěkně zamotávat, takže bych to radši měla ukončit. Co jsem tím vším vlastně chtěla říct? V podstatě nic, jen takový shluk myšlenek, které mi dnes běhaly hlavou. Jediným závěrem je snad to, že stárneme až příliš rychle a i když ten dnešní den není zrovna ideální, rozhodně nebudeme mít možnost ho prožít znovu, tudíž bysme si ho měli vážit i přesto. A navíc...zas budem šťastni, tak prosím zhasni svět...

Tak snad vítejte...

Tohle je už můj...vlastně ani nevím přesně kolikátý blog. Nabízí se tudíž otázka, proč si pořád zakládám nějaký nový. A odpověď? Vlastně ani sama pořádně nevím. Bude to nejspíš tím, že často nemám čas a jakmile to začnu zanedbávat, už si potom nenajdu čas se k tomu vrátit. Po čase mě zase chytne mánie a vrhnu se do nového blogu. No...a tak to jde pořád dokola. Je na čase s tím tedy konečně něco udělat a zůstat u jednoho. Snad už to vyjde, slibuji, že se budu vážně snažit.